Šálek osudu...

Nevinně sedím a dívám se z okna,
a zatím venku stále se stmívá,
pozvedám osud a piju až do dna,
to když monotonost života, za okny se skrývá.

Pomalu po skle kapky odvahy stékají,
a já se snažím do rukou je chytat,
překvapen životem mé oči horizont hledají,
já pomalu začínám s jistotou dýchat.

Svůj šálek osudu beru tak do ruky,
a je mi jedno, že není to tuplák,
radím i tobě neseď jen za okny,
vezmi ten svůj a nebuď hlupák.