* Kosmická

Chodil tiše,
našlapoval,
tiše kráčel,
po měsíční obloze...
rozhazoval iluze...

Co našlápl,
to břinknutí lyry,
co došlápl,
v dálce slyšel výry.

Co hvězda,
to kamínek v potoce,
za každé šlápnutí,
za každý zvířený prach,
uklonil se hluboce.

Polární záře
mu byla cestičkou,
jež dálku smyla,
a kometa kytičkou,
která v opak o dálkách snila...

Usmál se...,
když pstruh
mu skočil do kapsičky,
on jej vylovil a zpět do vodičky...