Šedošedé volání

Věčný pohár piju a sama si nalévám,
vzpomínkami, co ani časem nechřadnou.
Vše ztratila jsem, dala sbohem ideám
o hvězdách, ty totiž nikdy nespadnou.
Na nitkách navlečené perel svazky,
ovazují ruce, co píší smutné zkazky,
o doteku, který snad nebyl pouze pocitem,
náruč byla plná a sen nekončil s úsvitem.

Temná síla zadržuje chodidla tak, aby nepohnula se nikdy více,
dál setrvávám v místech, kde lilie dávno uvadly.
Zbývá jen šedošedá nicota, něhou zbitý strom a hasnoucí svíce,
v marných pokusech sebrat síly, co se propadly.

Zvedám neustále a přesto zbytečně,
dýku, kterou v tempu pravidelném,
někdy v mrtvém klidu, jindy horečně,
zabodávám v tichu nesmrtelném.
Úpěnlivě tesklivě a s mlčenlivým přáním,
aby ty zpětné háky, co do těla si vháním,
vyrvaly ten zbytečný sval,
jen špatně radil a vždy lhal.

Ve snažení vydloubnout jej tupou lžící,
nezastíním bolest, která cupuje na kousky.
Stále znova, i když to tělo je dávno tlící,
vina a lítost jemnou schránku rozlouskly.

Výkřiky a šepoty písně, která milionem slov se značí,
neutichnou, nikdo nezachytí volání,
co maluji po zdech, co po kamenech mne denně vláčí
třískot skla v člověku bodavě vyzvání.
V bahno se kolena noří každou chvíli hlouběji,
Není cesty zpět, melodii bolavou řetazy zapějí.
A světlo slunce, které zjeví se mihotavě,
v mračnech hromu, já soudím prozíravě.

Totiž je pro mne marné, zbytečné,
trylky slavičí pro radostnou chvíli,
mají pachuť boje, bolesti válečné,
nemají smysl, když jediní mi zbyli,
křídla z perutí, co upadla mrtvým ideám,
a pohár, co piju sama a sama si i nalévám.