Teď už jsou zbytečné

Stmívá se potichu v krajině známé
slunce odešlo za svůj bod zlomu
kdy už se nevrátí do mého domu
poslední přípitek spolu si dáme

Cestu tou pustinou někdo si razí
nejistým krokem propluje tmou
brzy už paprsky pryč odejdou
v srdci ho hřeje. A zároveň mrazí

Nohy dost bolí, kde najít skrýš?
Minulost nedává odpovědi
na hlavě lesknou se odstíny šedi
a jeho slzy už neuslyšíš

Zmatený poutník usedl u cesty
u cesty, kdysi tak přímočaré
v torně mu zbývají drobečky staré
žaludek zahájil tradiční protesty

V té tiché krajině nechci být sám
peníze na jídlo, za víno padly
v okolí květiny do jedné zvadly
jsem sice namol, však neusínám

Čím dál, tím těžší, se zdají být stíny
na spáncích podivně, bolestně loupe
v hlavě pak myšlenky zbytečné, hloupé
ztracený v bludišti vzteku. I viny

Na tebe vzpomínám, ruce se chvějí
snad jenom ze zimy, z mrazení v zádech
skloňuji srdce tvé v nepěkných pádech
naše už rozťato, v to mé, v to její

Naše už rozťato, v to mé, v to tvoje
nikdy se nevrátí jediná vteřina
vlažný déšť po kapkách padá mi do klína
vzdal jsem svou cestu. Bez křiku a boje

Stmívá se potichu v krajině známé
v okolí děsí mě zlé siluety
teď už jsou zbytečné všechny mé věty
V srdcích se za pár let nepoznáme