Nevyřknutá

Tma, slunce, světlo co si vybrat můžu,
od pocitu samoty já si stejně nepomůžu.
Je to smutné, uplakané ba až k pláči,
když denně přes tvůj stín tu kráčím.
V každém pohybu mám pocit přítomnosti,
prochází mi až do nejhlubšího morku kosti.
Že tu sedíš – vymýšlím si, bez lítosti...
...fackuje mě život černou svoji realitou,
stavím se jí čelem, k boji s tváří nezakrytou.
Marný to boj svádím s myšlenkou,
že jednou možná snad stanu se milenkou,
tvojí, nebo jeho, nebo kohokoliv z nich
vedle mě stín, sedíš u hodinek svých
a ptáš se, kolik času ještě máš.
Ale když ti to řeknu – neodpovídáš.

A znovu facka, probuzení v realitu krutou
a ta nejdůležitější věta, stala se tak větou nevyřknutou...