Kulový

Ach, ta vaše sebejistota,
víš co udělám, víš kdo jsem,
jak můžeš vědět o koutku mém,
o lodi, co každým dnem ztroskotá,
vždyť někdy to nevím ani já…

Ach, ta vaše naivita,
copak jsem věc? Slepá, hluchá?
Vymřelý les, bedla pobitá?
Posečená louka suchá,
bez vůně a sedmikrásek,
bezkřídlí bělásek?

Někdy si zkus uvědomit,
jinak to vypadá a jinak je,
třeba tak můžete mne ohromit,
pomalu a tiše vnímaje,
než ta má maličkost roztaje.

A dlouho už ne, má toho dost,
osamělým světem se prodírá,
pod tvářenkou bledost,
v srdci zlom, střepy, díra
a tam někde možná v hloubi, v níži,
křišťály své diamant upírá,
do tmy, kde naději vyhlíží.

A tak přestaň tím znalcem být,
snad vůbec neznáš ty ostrovy,
kolik toho všeho můžou krýt
a že nic neumím prozradit,
vždyť o mě víte kulový!