Kde domov můj

Jsi kompletně zničená.
Nakláníš se ke mně a hledíš mi přímo do očí.
Možná, že právě v tuhle chvíli jsme přišli na to, co nás spojuje.
Je to snad smutek? Nenávist zažraná hluboko v naší zbičované kůži?
Možná jsi se i usmála...nebo jsi jen zkřivila obličej pod přívalem bolesti.
Já aspoň na zlomek sekundy věděl, že bylo něco pro co jsem žil.
Přestávám se brát vážně.
Ač v totální bezmoci,
jsme stále otroci.
Občas křičíme do noci.
To je kurva tak všechno na co se zmůžeme.
Čím to, že hrdinové nejsou stateční?
Křičíme do noci. Hledíme na svět přes špinavá okna.
Není však možnost, ani snaha je umýt.