Stoupání

Tak já nevím co už si myslet mám,
kéž by jen to hezký ze dne mít,
zmateně kolena svá objímám,
dřímajíc v sobě hluboký cit.

Proč jen to bolavý trčí mi nad hlavou
a vždyť bylo mi fajn, já smála se,
však jen chvíli, až teď ke mně připlavou,
ty zvláštní pocity, už jsou tu zase.

Srdce mi tlouklo radostí z života
a tep s dechem bláznivě závodil,
teď jen se beze síly motá
na úrovni padajícího listí,
vítr svou lehkostí osvobodil,
nevinné barevné kořisti.

A svět to měl jakési kouzlo najednou
a já šla nahoru, jen stěží tam smíš,
kam až jeho smysl se štěstím pozvednou,
až ke hvězdám, k mléčné dráze výš a výš.

Však zrychlený tep, dech a křídla má,
na těžký vzduch tvrdě narazila,
proč každý den cestou do neznáma,
v níž má nevyřčená zabloudila,
aspoň chvíli tiše já si broukala,
aspoň chvíli příjemně stoupala.

A bylo to hezký…