Rudý květ

Vysvitlo slunce, zhasla svíce,
jsou čtyři ráno teprve.
Otec s matkou dítě hladíce,
mají ruce od krve.

Zemřelo dítko matce milé,
matička dlouho plakala.
I vyrostl kvítek na mohyle
u níž ubohá sedala.

Vyrostl kvítek jasný rudý
a zářil v celý širý kraj.
I trhal kvítku otec chudý,
otrhal ho a nesl v háj.

Manžel s manželkou prodávají
tu krásnou rudou květinu
a mnoho, mnoho vydělají,
zapomenou na krajinu.

Na krajinu, kde jejich dítko
zeminou přikryté leží.
Však pozor, otče, matko – kvítko
takové najde se stěží.

Neb kytky bez života nejsou,
naopak – leccos povědí.
Ví jací jakou vinou nesou,
neřeknou jen co nevědí.

Klidně se, špatní lidé smějte
v zapomnění na lásky plod.
Klidně si zlata užívejte,
ne vždy však peníz přijde vhod.

A vydělané stříbro, zlato
jen v kamení se změnily.
To mají rodiče zato!
A lidé vinu zjistili.

Teď úsvit zlatý opět svítá,
manželé nejsou na světě.
Bílý holoubek k nebi lítá,
ti zlí leží u dítěte.