Okna.

Víc nesetká se naše cesta,
momenty prchlivé ty tváře,
jeden z tisíce, možná ze sta,
na stránce mého kalendáře.
Koukat na večerů a ran,
odrazy v oknech pokřivených,
já řekla bych ti, že se znám,
a nehledám v nich zalíbení.
Vím, štěstí se mi nevyhýbá,
jen upínám se špatným směrem,
a ač vteřiny nepočítám,
i čas mi bývá nepřítelem.
Z těch cizích parket skřípotu
a prachu co ti z vlasů padá,
halí bezesnou dřímotu,
nám na okamžik kryje záda.
Záda a mysl, jak když zatmí,
snad slunce dlaní zakryjem,
prochladlí, ale navždy krásní,
než noc se zase změní v den.