Tvář

Ta maska bílá místo tváře,
zakryje líc i vlastní já,
pak náčrt rysů z kalamáře,
dotvoří obraz, co oko zná.

Oděn ve svůj pestrý šat,
uniforma znakem řemesla,
děti si chtějí, chtějí hrát,
poznají ho i bez hesla.

Chtěl tu pro ně být, pro ně žít,
aby se smály, veselily,
všechny jejich chmury odplavit,
jeho scénky očka pobavily.

Hrál o princi a princezně,
o chytrém chlapci s buchtami,
a malé dívce a babizně,
o sani se sedmi hlavami.

Sám pro ně vytvářel pohádky,
kde se samozřejmé zdálo,
že dobro z každé šarvátky,
vítězně vždy vstalo.

Často diváky byli i dospělí,
jiná trápení, jiné starosti,
ale i u nich scénky uspěly,
odpluly všechny marnosti.

Žil a hrál, hrál a žil,
každé ráno vstával s tím,
aby rozdal smích, aby pobavil,
jeho soupeřem smutku stín.

Jemu ale časem srdce svíralo,
že ač je mezi lidmi stále,
jako by místa jinde nebylo,
než v koutě nádvoří, jeho sále.

On komukoli zahrál rád,
byl šťastný, kdy oni byli,
hřálo ho vidět všechny se smát,
to ho uzamklo do jeho cely.

Chlad a úzkost samoty,
není, kdo by těšil duši,
zahalen sám do temnoty,
jeho srdce prázdně buší.

Snaží se léčit duše jiným,
jeho však chřadne opuštěná,
jako by ani nebyl živým,
snad jen loutka odložená.

Začal se topit v kalichu světa,
plném zmaru a hořkosti,
nikdy neměla váhu jeho věta,
neměl žádné známosti.

To byla daň za to, že bavil,
že bojoval za lidský smích,
nejednou radost oddaně spravil,
pak skryl oči a slzy v nich.

Tak když znovu před publikem,
vše se zdálo jako vždy,
jen černá slzička pod okem,
rozmazané černé rty.

Tvář měl klidnou, bez úsměvu,
hlas jeho zněl smutně a tiše,
bylo to podobné hrany zpěvu,
příběh o tom, jak kručí v břiše.

O tom, že je láska slepá,
o tom, že svět není fér,
o tom, že král okovy tepá,
„I ty, chlapče, tak to ber.“

Mezi lidmi hluk a pobouření,
začali děti, mládež odvádět,
že prý to jejich šašek není,
že chce je ke zlu navádět.

Šašek stál, jen hlavu zvedl,
„Vy dobře víte, že svět je takový“,
v tu chvíli dav hněvem zbledl,
spousta zlosti mu na to odpoví.

V beztváří davu ho lidé bili slovy,
vrhli se na něho jako hladoví chrti…

…když nádvořím šla tma hlasem sovy,
v rohu tělo, u hlavy kámen s cejchem smrti.