Osud

OSUD

Po zazvonění budíku vstaneme z postele,
a co nás láká do nového dne je naděje.

Naděje v to něco prožít,
hráze toho špatného ten den zbořit.

Nikdo neví co ho čeká,
radost, smutek, bolest, láska či cesta daleká.

V knize osudu je vše napsano již předem,
lépe je však nevědět to, ne každý by měl odvahu postavit se tomu čelem.

Tak tomu bylo i v případě jedné slečny,
netušila, že den do kterého právě vstala bude pro ni poslední, závěrečný.

Není nic horšího než smrt toho kdo touží po životě
a propadne se do hlubin, až k samotné temnotě.

Den jako každý jiný,
nyní však nad hrobem jejím temné stíny.

Klíč vložila do zámku,
na lednici připevnila poznámku.

Netušila, že již se sem nikdy nevrátí,
že štěstí se od ní během zlomku sekundy odvrátí.

Vyšla před dům, rukou si upravila vlasy,
nerozhlédla se, nevnímala varování, neslyšela okolní hlasy.

Ucítila jen náraz, spatřila pouhou tmu,
poté už padala k samotnému dnu.

Poslední myšlenka promítla se ji v hlavě,
proč se nerozhlédla, proč se to stalo ji právě.

Stačilo o pár vteřin vyjít později,
a zítra by měla nový den, novou naději.

Asi to tak mělo býti,
každý za svým osudem musíme jíti.

Pokud nastane náš čas odejít,
nedokáže tomu nikdo z nás předejít.

Hlouček lidí seběhnul se k té hrůze,
této dívce však už ani zázrak nepomůže.

Na lednici visí nepřečtený vzkaz pro lásku její :
´´Miluji Tě, vrátím se později´´.