Devatenáctistý devadesátý třetí Grave!

Ta hudba mě zlomí slovy, kterým není rozumět...
Zní jako nálet stříbrných Fénixů plných nenávisti...
Není to symfonie, již znal bys nazpaměť...
...vyřve vztek z těla a těší se až to zjistíš...

...že smrt má svůj půvab a šarm...
...že nedoceníš krásu tlení...
...uvědomíš si, že nechceš zemřít sám...
...že chceš být i po tom co má být, jako že nic není...

Ty kotle víří v tempu děsivém...
...a struny o překot se chvějí...
...mručení temné z hrdel se dere...
...prý svět mám zanechat ve smutku mrazivém.
...prý jen démoni v hlavě se mi smějí...
...a Hospodin mojí duši žere!

Poznat prý chce ten půvab brutality...
Zemřít a ještě se smát...
Jak opuštěný syn s mečem od Saigoty.
Děsivé haiku, jež dá sílu se nebát...

Ty kytary zní jako nálet.
A já stojím a vím, že není úniku.
Jsem mrtvý?
Určitě budu až poslední tóny dopadnou...