Splav

Už jedenáct měsíců potřebuju si provětrat hlavu.

Je tu strašný dusno,
jen svý vydechlý vzdechy,
dýchat jen tak zkusmo
a hledat další nádechy.

Přesně jedenáct měsíců u svýho splavu.

Soutok toho, co bych říci chtěla
a toho, co říkám.
Toho, kam nechci jít, takhle, osamělá
a toho, kam utíkám.

Co dávám najevo, co cítím,
všechno špatně, já vím, převráceně,
bez zábran nebezpečně se řítím,
od lidských rojí víc a víc vzdáleně.

Tak dlouho už tu sedím mezi řádky,
zatímco zvednu se, už zase plavu
a tak si sedám mezi splašky, zase zpátky
a vracím se do té marné pohádky,
kde máčím si myšlenky v tom svém splavu.

Už jedenáct měsíců to horko tady,
musels bys mi na hruď dlaň položit,
abys cítil…
A nestát tu takhle ke mně zády,
víš co, zkus si to někdy prožít,
jak rychle bys sám své rány roznítil.

Anebo už jsem přecitlivělá…