jen tak plesám

Obvykle není možné uposlechnutí prosebných hlasů,
mouku nesklidíš pouze z urostlých klasů
a mnohdy se dostáváš do tíživě smutných časů..
Závěrem nelze ničehož víc k danému dodati
a jen čekat,kdo ochoten bude,ruku svou podati,
než stačíš zbytky byť bezcenné už,v dražbě prodati
a s nadějí zouflou zpět chtít to,co se už nikdy nevrátí.

Ba i poslední plamínek zdlouhavě a smutně dohořívá,
poslední ochablé vlákénko držícího lana nebezpečně prohořívá.
Chtíč,odhodlání a veškerá síla z duše setupujíc,definitivně vyhořívá.

Žádná spása nepříjde,žádný zázrak zhůry seslaný neposkytuje nebe
a když přestaneš se na štěstěnu spoléhaš,musíš již na sebe,
až vyjdeš si bosky a na hoře ledové spálit smrt jež už naše tělo neuvěřitelně zebe.
Snad zmrznout,uhořet či pralesem prodrat se až tam,kde najdu čekati Tebe.

Potkám Tě?Najdu Tě?Hledám Tě ještě?Jsi má naděje?
Kdo jsi?Našla jsem zbojníka či prachprostého zloděje?
Dokud riskovat si netroufám,spolehlivě zabíjí mě čas,v kterém se nic neděje
a magická Tvá tvář do ztracena se již na věky věků poděje.
Vím,snad možná něčeho tuším,
čehosi,proň zas všechno skutečné obratem zruším
aniž nejmenší pravdilo poruším.
Vzhlížím skrze Tebe,slovo znělé uhlídám avšak pravdu se nedovím,
pečlivě složenou řeč Ti nikdy nahlas nepovím
o pocitech jež v srdci cítím a proč nohama na zemi už zas nestojím,
neb zas tiše neopětované city silněji ustojím.
Ztraceno není nic.....
....a boj dopředu vítěze nikdy nezná,
na bojišti se rozhodne,zda objetí darováno bude i pro druhého
a osud spojí dva kousky a jednoho celého.

Ve verších svých já plně přiznala,že bojím se samoty a to nejen v tuto noc
a každou minutou další slábne sluneční moc.