Umlčen činem

Stínem plahočí se slunce svit,
záclony v oknech vrhající květy,
zvadlých šeříkových větviček,
a závěsy, jak oční víčka, stahují se doprostřed.

Jak se vyjádří slovy sluneční svit,
jeho krása skrz mraků nepopsatelná,
kdy v záři sněhových vloček,
duha svoji stuhou obaluje světa kraj.

Pak nedá se ani popsat co v srdci je cítit,
kdy do polštářů dopadají první se slz,
co z bezedných studánek temných očí,
bez ustání, večer co večer nebe pohltí.

Kolikrát při pohledu na hvězdy zachce se létat,
křídla povznést z naší schránky bezcitných těl,
vzlétnout, letět až k bolestivému poznání,
kdy na mezi, jen pár metrů daleko, oddáváš se snění.

Tvé slzy pohltí noční nebe,
studánky očí jsou přivřené,
záchvěvy tvého poddajného těla,
někdo jiný snaží se roznítit.


Zůstal jsem oněmělý,
zvrácen touhou,
ale umlčen činem…