Život a přátelství

Jdu si parkem jednou zrána,
nade mnou proletí vrána,
Jedna, druhá, potom třetí,
páni, je jich jako smetí.

Usadí se na stromě,
křičí, volají na mě.
"Čarodějko, sestro naše,
přijď se na nás podívat,
daleko zas poletíme,
až na náš kouzelný hrad.

Čekáme tě každý den,
kdy příjdeš na náš sněm?"
"Přijdu a bude to brzy, věru,
objevím se v lesním šeru.

Jen podepsat smlouvu ještě musím,
bude mě stát víc, než tuším!
Teď už budu muset jít,
nesmím vám to vysvětlit."

Každá z vás to jistě ale ví,
za jakou cenu lidem pomoci se smí.
Za pomoc že ztratíš duši?
Každá to ví, každá tuší.

Stojí za to, ptáte se mě?
Neodpovím, poslouchám, jak vzdychá země.
Tu nejstarší vrána ozve se:
"Lidé za to nestojí, podívej se po lese.

Jak ničí všechno kolem sebe,
i to štěstí, až u srdce to zebe.
Pro ně chceš život dát?
Pro ně chceš všechno vzdát?
Rozmysli se dobře, dcero,
vem do ruky vraní péro.

Vrať se s námi dneska zpátky,
jinak čeká tě tu život krátký.
Tři roky, to krátká doba je,
zloba a nenávist tě přežije."

Zvednu hlavu, podívám se na ni.
"Nevrátím se dneska, moje paní,
za tři roky přijdu na hrad k vám,
svůj život vám tam odevzdám."

Tu vrány mávnou křídly,
a odlétají tam kde bydlí.
Ještě křiknou, noc se krátí...
I já jdu spát, však ony se ještě vrátí.....