říkanka-snad báseň

Koubnik

Na celém kraji leží ze tmy závoj.
Na celé zemi leží černočerná deka.
Je krásná, pozdně jarní noc.
Jen několik hodin zbývá do nového dne.
Po prašné cestě mezi poly jde muž.
Motá se a příšerně se vzteká.

Vzteká se, nadává, láteří.
Ruší ten překrásný klid.
Ničí ten krásný večer.
Sám sebou nechce už být.
Nemá se rád.
Život svůj nesnáší.
Nemá však odvahy sám si ho vzít.

Vrací se domů.
Vrací se z hospody.
Rád topí se v lihu.
Tak zahání své neshody.
Neshody s matkou.
Neshody s okolím.
Neshody se sebou a se svým svědomím.

Jde a alkohol mu vládne.
S každou další flaškou o jeden rok stárne.
Musí být stár snad sto milionu let.
Jde tam kde bydlí.
Jde tam kde měl dřív rodinu.
Z rodiny zbyla jen matka.
Otec odešel za láskou, ztratil vstah k rodině.
Odešel za láskou, jejíž tvář objevil ve víně.

Matka má jen svého syna.
Syn má jen svojí matku.
Jsou jak dvě nuly.
Však né na konci, bohužel na začátku.
Neznamenají a nejsou vůbec nic.
Mají jen sebe.
Ona je za to ráda.
Jeho to žere.

Matku svou miluje, vždy ji měl rád.
Však zůstat s ní na vždycky?
To ne! To nectěl. To nemělo se stát.
Život však přinášel spíše věci zlé.
Události šly jak nechtěl, ikdyž křičel né!
Kličkoval, bojoval, bránil své sny.
Bylo to k ničemu.
Teď je sám uprostřed tmy.

Tma skrývá jeho zdrchanou postavu.
Postavu zdrchanou životem.
Úskalím života podlehl po velkém boji.
Teď má jen matku a je zničen lihem.
Nechtěl dál bojovat.
Došlo mu sil.
Nechal život aby do něj kopal.
A on kopal, krutě.
Vůbec ho nelitoval.

Tak lehce podlehnout, tak to je ostuda.
To se přec nedělá!
To nesmí být!
Snad proto je teď čím je.
Snad proto je z něj pobuda.
Pobuda, kterému se každý směje, ať svití slunce, nebo ať leje.

Jeho matku bolí jeho život.
Trápí ji jak skončil.
Je stará, slabá a nemocná.
Dává mu všechnu svoji lásku.
Na víc nemá sil.

Od té jarní noci uběhlo v řece moře vody.
Ta řeka klikatí se kolem jeho vesnice.
Přešly dvě léta.
Spadlo mnoho deštů, bylo několik bouřek.
V Zimě přišly i vánice.
Život svůj víc a víc nezvládá.
Jeho slova, pohyby a činy už mu nepatří.
To alkohol je ovládá.
Ovládá a ze své moci už nikdy nepustí.

Jeho hlava dostává nejrůznější nápady.
Někdy jsou humorné a bláznivé.
Jindy zas nebezpečné.
Normální člověk by je nedělal, snad jen s nůší odvahy.
A tak dělá různé kousky.
A tak páše různé činy.
Je atrakcí pro vesnici a blbeček pro občany.
Matku svou tím ubijí, její srdce žalem praská.
Pukliny se zvětšují.










Dej dar matce, přines jí kvítí!
Přenádherné kvítí louky vlahého jitra.
Jitra, když sluneční paprsky nesměle prosvědcují mlžný opar vznášející se pod
azurovou oblohou posetou pohasínajícími hvězdičkami, nad kterými bdí
blednoucí měsíc.
Dej dar matce!
Ať její oči radostí svítí.
Ta louka skrytá je v lese za řekou.
Ta louka s diamanty rosy oplývá nádherou velikou.
Vezmi loďku, přejeď řeku!

Ten nápad zdá se mu skvělý.
Květiny maminku potěší.
Je hluboká noc a on pluží se po cestě domů.
V hlavě má jen puget květin.
Ostatní okolnosti vůbec neřeší.
Prošel kol baráků a míří k řece.
Usedá na její břeh.
Loďka se vedle tiše kolíbá.
Počká si na světlo, do tmy se mu nechce.
Vyčkává svítání, nabírá sil.
Nerad by selhal
Nerad by nápad pokazil.

Sedí tam tiše, chlad do něj leze.
Hledí do tmy nad řekou.
Drkotá zuby, chtěl by jít domů.
Však tento úkol odmítnout nelze!
Ten úkol dal mu jeho vládce a pán.
On poslechnou musí.
Je jeho prašivý pes.
Jeho poskok, jeho kmán.

Hodina minula.
Sedí mlčky, oči se mu klíží.
Loďka se kolíbá.
Spánek se plíží.
Víčka těžknou víc a víc.
Do jeho hlavy, krásný sen se blíží.
Tu sebou cukne.
Pohne celým tělem.
Krásný sen je náhle pryč.
Zůstává ve stavu bdělém!









Uběhla druhá hodina.
Sedí dál v chladu na břehu řeky.
Tu a tam zaslechne z ponuré tmy zvířecí skřeky.
Nic se však nelekne.
Vůbec se nebojí.
Jeho pán pomalu slábne, z mysli se vytrácí.
Už běží třetí hodina.
On si tam sedí dál.
Pláče a vzpomíná jak byli šťastná rodina.
Pán jeho vyklidil pozice.
V hlavě měl smutek, naději, lásku i odhodlání.
Zašlé to emoce!
Takové pocity již dlouho nezažil.
Takové odhodlání u sebe dlouho neviděl.
Všem kdo smutní, mají naději, lásku i odhodlání, všem těm teď tiše záviděl.

Běží čtvrtá hodina.
Jeho pán zmizel s končící nocí.
Povstane a na břehu probouzející se řeky dává si slib.
Přestanu pít!
Budu hodný k mamince!
Začnu chodit do práce!
Vyvaruji se blbostí a hloupých chyb!
Věřil a doufal že bude líp.
Kytičky jí přinesu!
Vykouzlím tím její úsměv.
Dám jí pusu, obejmu!
A svůj slib jí přednesu!

Popadl loďku, od břehu odráží.
Nasedl, vesluje.
Na odpor řeky naráží.
Slunce se pomalu probouzí.
Řeka je silná.
Síly mu brzy dochází.
Chce si oddechnout, přestává veslovat.
Řeka má převahu.
Začíná vyhrávat.
Loďku i s ním unáší proud.
Je to zlé!
Ze břehu neměl se snad ani hnout.

Řeka ho odnáší od cíle v dál.
Již ví že úkol nesplní.
Již ví že nemá sil.
Neví co dělat, zkouší veslovat dál.
Je to však marné.
Šance má nulové.
Řeka ho odnáší do dálky obludné.



Vstane a kouká kolem sebe.
Vidí lesy a louky.
Domy a modré nebe.
Děsí se dálky od svého stavení.
Ta strašná dálka budí v něm zděšení.
K loďce blíží se tři velké vlny.
Kde se ty vlny vzaly není mi známo.
Bylo klidné a krásné ráno!
Loďka se nešťastně natáčí.
On se dál rozhlíží.
Stojí jak stožár v poušti, jak maják na skále.
Neví nic.
Netuší, jak moc má na mále.

Vlny naráží do boku loďky.
Loďka se zhoupne.
On klátí se, kymácí.
Neudrží se, padá do vody, pěkně to šplouchne.
Voda je ledová, smrtelně chladná.
Smrt bude rychlá a dosti snadná.
Loďka mu mizí v dál, ta už mu nepomůže.
Voda řeky chce jeho tělo.
Chvíli s ní bojuje.
Bez šance!
Když ona chce, nikdo jí nepřemůže.

Řeka zas vyhrála.
Získala další tělo.
Proud odnáší ho pryč.
Matku u srdce zabolelo.
Hladina se nad ním zavřela.
Cesta životem pro něho skončila.

Koubnik

Na celém kraji leží ze tmy závoj.
Na celé zemi leží černočerná deka.
Je krásná, pozdně jarní noc.
Jen několik hodin zbývá do nového dne.
Po prašné cestě mezi poly jde muž.
Motá se a příšerně se vzteká.

Vzteká se, nadává, láteří.
Ruší ten překrásný klid.
Ničí ten krásný večer.
Sám sebou nechce už být.
Nemá se rád.
Život svůj nesnáší.
Nemá však odvahy sám si ho vzít.

Vrací se domů.
Vrací se z hospody.
Rád topí se v lihu.
Tak zahání své neshody.
Neshody s matkou.
Neshody s okolím.
Neshody se sebou a se svým svědomím.

Jde a alkohol mu vládne.
S každou další flaškou o jeden rok stárne.
Musí být stár snad sto milionu let.
Jde tam kde bydlí.
Jde tam kde měl dřív rodinu.
Z rodiny zbyla jen matka.
Otec odešel za láskou, ztratil vstah k rodině.
Odešel za láskou, jejíž tvář objevil ve víně.

Matka má jen svého syna.
Syn má jen svojí matku.
Jsou jak dvě nuly.
Však né na konci, bohužel na začátku.
Neznamenají a nejsou vůbec nic.
Mají jen sebe.
Ona je za to ráda.
Jeho to žere.

Matku svou miluje, vždy ji měl rád.
Však zůstat s ní na vždycky?
To ne! To nectěl. To nemělo se stát.
Život však přinášel spíše věci zlé.
Události šly jak nechtěl, ikdyž křičel né!
Kličkoval, bojoval, bránil své sny.
Bylo to k ničemu.
Teď je sám uprostřed tmy.

Tma skrývá jeho zdrchanou postavu.
Postavu zdrchanou životem.
Úskalím života podlehl po velkém boji.
Teď má jen matku a je zničen lihem.
Nechtěl dál bojovat.
Došlo mu sil.
Nechal život aby do něj kopal.
A on kopal, krutě.
Vůbec ho nelitoval.

Tak lehce podlehnout, tak to je ostuda.
To se přec nedělá!
To nesmí být!
Snad proto je teď čím je.
Snad proto je z něj pobuda.
Pobuda, kterému se každý směje, ať svití slunce, nebo ať leje.

Jeho matku bolí jeho život.
Trápí ji jak skončil.
Je stará, slabá a nemocná.
Dává mu všechnu svoji lásku.
Na víc nemá sil.

Od té jarní noci uběhlo v řece moře vody.
Ta řeka klikatí se kolem jeho vesnice.
Přešly dvě léta.
Spadlo mnoho deštů, bylo několik bouřek.
V Zimě přišly i vánice.
Život svůj víc a víc nezvládá.
Jeho slova, pohyby a činy už mu nepatří.
To alkohol je ovládá.
Ovládá a ze své moci už nikdy nepustí.

Jeho hlava dostává nejrůznější nápady.
Někdy jsou humorné a bláznivé.
Jindy zas nebezpečné.
Normální člověk by je nedělal, snad jen s nůší odvahy.
A tak dělá různé kousky.
A tak páše různé činy.
Je atrakcí pro vesnici a blbeček pro občany.
Matku svou tím ubijí, její srdce žalem praská.
Pukliny se zvětšují.










Dej dar matce, přines jí kvítí!
Přenádherné kvítí louky vlahého jitra.
Jitra, když sluneční paprsky nesměle prosvědcují mlžný opar vznášející se pod
azurovou oblohou posetou pohasínajícími hvězdičkami, nad kterými bdí
blednoucí měsíc.
Dej dar matce!
Ať její oči radostí svítí.
Ta louka skrytá je v lese za řekou.
Ta louka s diamanty rosy oplývá nádherou velikou.
Vezmi loďku, přejeď řeku!

Ten nápad zdá se mu skvělý.
Květiny maminku potěší.
Je hluboká noc a on pluží se po cestě domů.
V hlavě má jen puget květin.
Ostatní okolnosti vůbec neřeší.
Prošel kol baráků a míří k řece.
Usedá na její břeh.
Loďka se vedle tiše kolíbá.
Počká si na světlo, do tmy se mu nechce.
Vyčkává svítání, nabírá sil.
Nerad by selhal
Nerad by nápad pokazil.

Sedí tam tiše, chlad do něj leze.
Hledí do tmy nad řekou.
Drkotá zuby, chtěl by jít domů.
Však tento úkol odmítnout nelze!
Ten úkol dal mu jeho vládce a pán.
On poslechnou musí.
Je jeho prašivý pes.
Jeho poskok, jeho kmán.

Hodina minula.
Sedí mlčky, oči se mu klíží.
Loďka se kolíbá.
Spánek se plíží.
Víčka těžknou víc a víc.
Do jeho hlavy, krásný sen se blíží.
Tu sebou cukne.
Pohne celým tělem.
Krásný sen je náhle pryč.
Zůstává ve stavu bdělém!









Uběhla druhá hodina.
Sedí dál v chladu na břehu řeky.
Tu a tam zaslechne z ponuré tmy zvířecí skřeky.
Nic se však nelekne.
Vůbec se nebojí.
Jeho pán pomalu slábne, z mysli se vytrácí.
Už běží třetí hodina.
On si tam sedí dál.
Pláče a vzpomíná jak byli šťastná rodina.
Pán jeho vyklidil pozice.
V hlavě měl smutek, naději, lásku i odhodlání.
Zašlé to emoce!
Takové pocity již dlouho nezažil.
Takové odhodlání u sebe dlouho neviděl.
Všem kdo smutní, mají naději, lásku i odhodlání, všem těm teď tiše záviděl.

Běží čtvrtá hodina.
Jeho pán zmizel s končící nocí.
Povstane a na břehu probouzející se řeky dává si slib.
Přestanu pít!
Budu hodný k mamince!
Začnu chodit do práce!
Vyvaruji se blbostí a hloupých chyb!
Věřil a doufal že bude líp.
Kytičky jí přinesu!
Vykouzlím tím její úsměv.
Dám jí pusu, obejmu!
A svůj slib jí přednesu!

Popadl loďku, od břehu odráží.
Nasedl, vesluje.
Na odpor řeky naráží.
Slunce se pomalu probouzí.
Řeka je silná.
Síly mu brzy dochází.
Chce si oddechnout, přestává veslovat.
Řeka má převahu.
Začíná vyhrávat.
Loďku i s ním unáší proud.
Je to zlé!
Ze břehu neměl se snad ani hnout.

Řeka ho odnáší od cíle v dál.
Již ví že úkol nesplní.
Již ví že nemá sil.
Neví co dělat, zkouší veslovat dál.
Je to však marné.
Šance má nulové.
Řeka ho odnáší do dálky obludné.



Vstane a kouká kolem sebe.
Vidí lesy a louky.
Domy a modré nebe.
Děsí se dálky od svého stavení.
Ta strašná dálka budí v něm zděšení.
K loďce blíží se tři velké vlny.
Kde se ty vlny vzaly není mi známo.
Bylo klidné a krásné ráno!
Loďka se nešťastně natáčí.
On se dál rozhlíží.
Stojí jak stožár v poušti, jak maják na skále.
Neví nic.
Netuší, jak moc má na mále.

Vlny naráží do boku loďky.
Loďka se zhoupne.
On klátí se, kymácí.
Neudrží se, padá do vody, pěkně to šplouchne.
Voda je ledová, smrtelně chladná.
Smrt bude rychlá a dosti snadná.
Loďka mu mizí v dál, ta už mu nepomůže.
Voda řeky chce jeho tělo.
Chvíli s ní bojuje.
Bez šance!
Když ona chce, nikdo jí nepřemůže.

Řeka zas vyhrála.
Získala další tělo.
Proud odnáší ho pryč.
Matku u srdce zabolelo.
Hladina se nad ním zavřela.
Cesta životem pro něho skončila.