Střepy

Každá rána na duši
nechá stopy v člověku,
srdce se mu rozbuší,
je mu v koutu do breku.

Každá rána další
člověka do kolen sundá,
ač svět je více tmavší,
jak potrhaná bunda.

Každé další trápení
v člověku jen hlodá,
celý je jak na trní,
až se smutku poddá.

Nepřeji to nikomu,
co zažil jsem já,
to když vám z domu
zbyde jen trám.

Rozpadne se
během dvou let,
v chatrném křesle
sedí můj svět.

Seskládán ze střepů,
co tady zbyly,
daleko od slibů,
sbírám teď síly.

Ať soudí mě ti,
kdož o mě neví nic,
já obklopen smrtí
rozedraných plic.

Z těžkého dechu
na cáry plíce,
nechci ani trochu
tohle zažít více.

Můj postoj k životu
změnil se dost,
v postupnou samotu
došla má zlost.