V Objetí

Sevřena v objetí v objetí trýznícím,
jsem jako tulák sám v sobě bloudící.
Sám v sobě bloudící, východy hledajíc,
ztracena v bolesti, nic v sobě nemajíc.

Prokláls mi srdce noži a dýkou,
já mám teď v sobě jen myšlenku lichou.
Já mám teď v sobě jen temnotu pouhou,
láska už odešla zároveň s touhou.

Sevření stupňuje, pevnějc mě svíráš,
copak to nevidíš? Proč mě tak týráš?
Umírám v objetí co mělo mě hřát
stane se co mělo se stát.

Slyším jak v těle mi praskají kosti,
já už to necítím-padám do propasti....