Na kolenou

Kdysi jsem četla, že chlapi nepláčou,
že strakaté žáby do výšky neskáčou.
Taky prý nikde neexistuje pravá láska
a po plastice nezbude na tváři ani vráska.

Ale vzorec na život není v knihách psán,
já ani Ty nejsme osudu krutopřísný pán.
Co nám poté zbývá - máme se hrdinně bít?
Nebo jako nicky v koutě z lahve pít?

Na kolenou klečím, ruku vztaženou k Tobě,
ach, moci Tě tak přivinou do náruče k sobě.
Rty zvlním v nadějném úsměvu – věřím,
nevinně Tě přitom polechtám na nose peřím.

Krása okamžiku… Krutost bytí je ten tam,
snad to jest milá realita nebo srdce klam?
Zrychlený dech, srdce radostně bije,
Teď už ví, jak se na světě krásně žije.