Děravá Ctnost

Na bále tančila se svým obrysem- se svým druhým já.
V kartách prohrála prsten z posledních zásnub
a jako nevěstka z Moulin Rouge se obléká,
že u kožené bundy na zipu jí chybí jeden zub.

Rybí kostí si česala vlasy do ohnivého uzlu,
v knize svých vzponínek už dávno zapoměla číst,
a když ráno sedávla u zrcadla, propadla krutému kouzlu
jako malá Alenka, když společnost jí dělal strašák.

Kam létá ve svých myšlenkách, když chodí ulicemi.
Nikdo nezná její přání a tužby.
Jen pohled matný jako od panenky vždy vrhá na oblohu
a začne otáčet se v rytmu neslyšné hudby.

Rudými ústy jakoby potřísněnými krví
posílá do všech stran polibky na rozloučenou,
když s růžovým paraplíčkem na okraji mostu stojí,
když počítá poslední minuty.

Své štěstí omotané v obvazech nenávisti a smutku
zakopala na zahradě starého kláštera.
S ďáblem pro milost podala si levou ruku,
když svou duši jemu prodala minulý den z večera.

Rudá zář slunce utopeného v moři mraků jí smáčela vlasy
lehkým vánkem a třpitem brzkých hvěz,
že na chvilku zachtělo se jí letět s ptáky někam za němými hlasy
a znovu svou sukni roztočit.

Jako zmlácená pouliční holka všech žijící ve vyhnanství,
prožívá každodenní svár a boj v posteli pod dekou.
Na punčochách má díry, když u stolu pije koňak pravý,
když svléká svou duši si do naha.

A když znovu stojí u zábradlí mostu,
a když znovu se kouká na oblohu vyhlížejíc aděla
snad Gabriela, co by jí zvěstoval štěstí, co by jí řekl milostnou větu,
zas touží se zbavit té nečisté věci- svého těla.

Pláče sůl si do ušpiňěných dlaní od nadějí a víry.
Polyká slova modlitby za odpuštění hříchu.
Jediného hříchu, hříchu touhy po hvězdné obloze své duše.
A znovu místo slov se jí zhdrla vydralo jen pár vzdechů.

Ve střevících bez podpatku stoupla si na okraj,
z krku strhla si řetízek s medajlonkem svojí lásky
a sepjala ruce, když vrátila se na chodník,
když znovu začla svůj konec...