Bláznovství

Pomatená víla s modrými pruhy nenávisti a štěstí.
Pozoruhodnost šílenství a nuda letního žáru skrápějcího na pěšinu
do přetvářky odívá svou každodení lásku k smrti
a pravá muka snových pravd otrávených jak pro Sněhurku jablko.

Jako zjevení nestoudné Panny Marie
oděné v šat jak pouliční holka z břehu řeky mrtvých duší,
kde utonul jí strach z mořských pěn a hvězdy noční,
když v lese místo hub sbírala srdce, co svým tlukotem jen divou zvěř tam ruší.

Svými kroky světí všechna prokletá místa
a modlí se za zatracené duše všech svých lásek.
Jako kartářka, věštkyně, či snad milovnice z knížek, kde pořád píše se dokola ta stejná věta.
Převléká se, aby si zachránila svou čest v poslední etapě bití stojacích hodin z předsíně.

Miluje hříchy a nenávidí nevinost snad proto, že sama je čistá,
že je nevěstka krásy a vonných zázraku za svítání.
Že všanc se dává marnivosti, udatným pohádkám a starým čárům z knihy v černých deskách,
když touží a miluje, když hledá si zbloudilou duši ke hraní.

Každé odpoledne fotí svůj krásný obličej, aby zapoměla, jak je ošklivá,
a jak sobě říká přestrojené sladké lži,
že jedné bezesné noci přiletí anděl, že stane se zázrak, že spasí ji zpráva
a v zahradě pod okny, že žár štěstí spálí milostnou růži.

Je nenávistí, štěstím, láskou, krásou, radostí, smutkem, beznadějí, spasením i lehkou smrtí ve spánku,
ukrutnou bolestí a lehkým polibkem na dobrou noc,
listem papíru popsaným verši krásně plachtícím v letním vánku,
nebo snad milencem raní rosy a milenkou krutých vražd spáchaných z touhy.

Píše hudbu k nikdy nenapsaným slovům svých zaživa umučených citů,
maluje obrazy kam na plátnou zachtí každý detail krásných bludů z pohlcení,
a jako anděl pera kouzlí linky něžných výroků z hlouby duše,
že má talent, spoustu věcí, spustu víry a hodně smutku- žádné odpuštění.

Maličká panenka z hračkárny na rohu ulice
v šatičkách od Gucciho stejně krásná v hradrech žebračky.
Vyšívaný monogram dvou navždy zapomenutých jmen v rámečku z pouťového srdce
a hračky co Bůh je poskládal z kostí, svalů, kůže, ale taky duše.

Pláče řeku vodopádů uzamčených v jednom jarním dnu,
a jako Afrodíté z řeckého Olympu se na zem s láskou dívá.
S páskou přes oči, že slepě na chviličku věří šálivým a pomíjivým pravdámu,
že barovou je společnicí a svůj chanson někde v koutě tiše zpívá.

S obvazy na rukou namísto krásných šperků darovaných z lásky
chodí ulicemi, po náměstích a šílený děs má v oku,
mumlá nesmysly, když míjí snejné tváře, všední dny, když trhá kopretiny,
když vraždí život co ji zahubil...