Zařvala ve mně touha odejít

Nad ránem rázně měsíc křikem naříká,
maso zplna vzlíná do klína, že nežvýká,
už jen srdce do kulata puká na obtíž,
nechť dech beroucí ve vodě vroucí časem blíž.

Hlasem sníš, časem ďasu v řasu rdousíš uším hluší,
zamkneš slovo, rázem rez se ránem svez do uší,
zastaven jsi v půli času ve chvílích bezduchých,
v mezníku doby sovy vryjí neštěstí šlépějemi druhých.

Zadýchávající dech v mech se s deštěm s městem utírá,
tu jdeš a za tebou mísa svírá hlad, svírá a odpírá,
se stéblem trávy jsou vinny v hřišti tříštícími bez viny,
nedaří se utlouci zvonci rychle tonoucí roviny.

Do zrcadla zkoušíš pyšně vtlouci soucit,
nechť dech beroucí se tříští v soucit zvoucí jako nit,
kočka líná líně vzpíná hlasem třesoucí se vlas,
ty usínáš v sítě sytě omotáváš tezí hlas.

Mezi rty syčícími se svými podobami blyštícími,
jak hryžeš nehty zuby tyčícími blouznícími,
sám uprostřed lidí doprovázíš sebe,
doprovázíš ruce rdousící se kolem nebe.