Bulvár Beznaděje

Jako světlo na konci tunelu, co pomalu se sháší
a odbíjejcí hodiny nezvratného osudu v letním žáru zimy,
když típne cigaretu a jde dál po zaprášeném bulváru
do rukou matky přírody, do rukou kruté dámy.

Dvě figury na šachovnici poskládané z mořských lastur,
šach mat pro černou královnu zašlých představ,
v hustém dýmu jedno nevyřčené slovo pouhé l´amoure,
co mohlo znamenat lásku stejně jako nenávist.

Střídá se v chůzi se svým slepým stínem
a na prstech počítá všechny prázdné obličeje všedních dnů.
Šedé sako má potřísněné rudým vínem,
co nejlepším je průvodcem do říše opravdově prožitých snů.

Když pouliční lampy brzo ráno zhasnou,
když vrací se domů, když konečně jde spát,
zas v duši pere se levá s pravou-
jen výčitky svědomí za nové hříchy do seznamu.

Dřív věřil v Boha a jeho bezmeznou lásku a odpuštění,
ale když spatřil svůj odraz v zrcadle přestal, věřit i sám v sebe.
Je jen živým otrokem smrti
a padlým andělem co provždy má na zlatý klíč zamčené nebe.

Za ruku drží se s krásnou tanečnicí,
co hned je z ní pouhý semafor na přechodu pro chodce.
V ústech má růži, když tančí tango
a pak krev, co na kolenou hořce plive si na ruce.

Má svůj život, co ale sám si nevybral,
jednou ráno, když vstával dopráce, prostě zaklepal na jeho dvěře.
Teď střídá ulici a zase velkolepý bál
a v hloubi duše má z beznaděje pustinu moře.

Ve víru marnivosti a nevědomí zapoměl na svou krásu,
krásu duše navlečené na šňůře perel slečny smrti,
na nesmyslnost zlata a půvab žitného klasu,
když chránil se před svou tužbou.

S dětskou radostí při pohledu na sedmikrásky
zavraždil siluety ctnostných pravd
a pak na čele silnou vrstvou makeupu zakryl si vrásky,
co jediní svědci a důkaz zločinu.

Chtěl milovat z hlouby srdce- doopravdy,
a každý den na snídani snést modré z nebe.
Teď jen trhá v parcích tulipány, když hledá svůj život,
když píše vzpomínky, co zapoměl...