Stíny

Jen jako zaprášená panenka z výloh,
za mřížemi se smějící další šťastný vězeň,
že je špatná, když věří,
a když chodívá si hrát a marně hledá přízeň.

Svou lásku píše do němých slov modlitby,
když večer ukládá se ke spánku
a ve snu si pouze plní svoje sliby,
co život nestačil.

Žádný hráč, jenom divák života,
co jen sleduje a zas vrací se do svých vesmírů,
do říší bez pravidel kde není skutečný hřích,
kde největší je starost, že na kalhotách má díru.

Každé ráno stejné tváře,
stejná láska a stejná naděje jen o kapku menší,
ze špinavých silnic šedá záře
a na chodníku knoflík, co její srdce těší.

Že hříchy zná, když miluje se se stínem
a po rozbitých kachlíkách v koupelně teču slzy-
jako trest za radost,
jako přetržené vlákno pro života přízi.

všechno vsadit na jedenu kartu
bez trumfů v rukávu a bez záchrany,
že risk je zist, a že může znamenat i ztrátu,
když budoucnost si kreslí do mraků.

Se špinavou duší chodí městem,
hrdě přiznává svoje hříchy
a skrytě doufá, že ze svých snů nevyroste časem,
že navždycky bude pro duši vspomínkou.

Lásku odmítá a nenávist bere plnou náručí,
že zaslouží si posměch a urážky,
když do klína ji padá sních na sukni plnou mrtvých očí,
když na plese zlámala si podpatky.

Pravdě plive zpříma do tváře
a lži pěstuje v zahradě místo růží,
maluje obrazy bez barev
jenom smutkem a bílou tuší.

V purpurových šatech se zažloutlou krajkou
probouzí se kdesi na mezi,
další den do sbírky kuriozit mučení
a další laciný film...