Umírajcí Hvězda

Že nezná v ničem hranice
a jen tak klidně padá jako za noci opuštěné hvězdy,
když ji šíp, co nepatří amorovi proklál srce,
když ztratila odvahu vstát.

Snad necítí se jako Julie, spíš Romeem by chtěla být,
jen v trávě na piknicku sedět a trhat kopretini do puklé vázy,
žít v oblacích a jako hrdý rytíř v brnění bojovat s nepřítelem,
pro kterého by pak potají někde v koutě ronila slzy.

Z ostříhaných pramínků svých vlasů splétá slova do veršů,
aby vzpomínku svou vtiskla si do paměti a nevyhodila ji do popelnice se zbylým smetím,
když dělá jarní úklid svých neposlučných citů kdesi ze dna duše
a dává sbohem radosti, která na černém koni odjela do země zapomění.

Pořád marně touží vymyslet formu pro správný život
a zas dokola se mylně plete ve svých hvězdných výpočtech horoskopu.
V truhle po babičce, kterou našla zaprášenou na půdě, objevila jen strarou krajku na sukni
a v pilinách po červotoči otisknutou něčí stopu.

Nebojí se prohry, nebojí se autorit a nebojí se ani smrti,
jen někdy strach má z vlastních myšlenek, když zapomene dát jim tvar a meze,
když srdci sundá obojek a pustí ho na procházku, že pak zpátky vzpurně se kroutí,
že z mysli jak ze starého koberce musí vyklepat ty všechny zakázané teze.

U ohně se vyhřívá jako bájný had z Edenu
a místo kůže svléká vrstvy duše až na shnilé jádro.
Doma ve svém pokoji má verši v tajném jazyce popsanou jednu stěnu
a tu druhou zas politou nostalgií a sentimentem.

Dřív četla knihy, aby chytřejší se stala,
aby byla lepší něž ti druzí a aby byla jiná.
Teď jen v noci z okná se kouká na hvězdnou oblohu, kde umírá jí její stela,
kde umírá jí šance, kde prší jí čas.

V brzkém ránu v rozhovuru s padlým andělem smlouvá svou daň ďáblu
a nachvíli zas zatoužila vlastnit svoje odepsané já, co žije v pekle.
Prostě chce jen vzít z kuchyně nůž a jím tepnu si proříznout,
aby znovu pocítila sladkost života a pocit jak všednost dní z ní uniká rychle.

Žila špatně, ve špatné době, se špatným srdcem, špatnou duší.
Na špatném místě milovala a ještě na horším místě rozdávala svůj chlad,
jen svojí sobeckostí v sobě zabila člověka a teď smutně už to tuší,
že osud je koloběh a Boží mlýny melou.

Prochází se spícím městem
s úsměvem hořkého sarkasmu a náručí plnou černých narcisů,
do prázdné lahve od coca-coli složila lístek a pustila ho po řece
a šla zas domů...