Pirátská balada (s dobrým koncem)

Na širém moři,
kde slunce hoří
při svém východu,
našli svou výhodu
piráti černí
lebce věrní.
Muže zajali po boji lítém.
Teď ve stavu podnapitém
na palubě sedí,
jen rumu si hledí.
Divoce slaví,
dobře se baví.
A jejich otroci?
Těm není pomoci…
*
Prochází se po přídi
dívka krásná, snědá.
Její tatík zařídí,
že nebude nikdy bledá.
(A kdo se tím neřídí,
toho vinným shledá.
Těžko potom hledá
jeho části všude kolem.
Jde z něj strach, je jako Golem.
Proto buďte v pozoru,
nechte býti potvoru.
Pardon, jeho dceru…
Je krásná, věru…)
A tak trochu sama –
první pirátská dáma.
*
„Achjo, co dělat mám.
Vždyť tu není ani krám
s pořádnými šaty…
Chtěla bych mít takové,
jako teta Patty.
Byly barvy makové.
Strašně se tu nudím.
Snad krakatici vzbudím.
Jen tak pro radost.
Už mám totiž toho dost!
Toho plutí po vodě.
A sezení v hospodě.
Se všemi muži,
kteří se druží.

*
Nejsem přece hloupá
a na nároky skoupá.
Chci pořádného muže!
Co na domek se vzmůže.
A bude nosit růže.
Kdykoliv kdy může.
Místo hloupých lahví s chlastem,
dávám přednost jiným slastem.
Sladkým
a tvářím hladkým.
Něžným dlaním.
Slibům třeba planým…
Třeba vdolkům slaným,
třeba dámám vdaným…“
*
A jak si tam mluvila pro sebe,
zadívala se na nebe,
kde okem minout nemohla,
pokusy toho nemehla,
co snažilo se dostat z pout –
a pak co? Snad vlnami dál plout.
Tiše se uchichtla a chtěla jít dál,
jenže ten muž vypadal jako její král.
O kterém tak snila,
vždy když se probudila.
Vždy když po přídi chodila
a troskami se brodila
těch pirátských mužů.
„Já se na tě vzmůžu.“
*
A jak řekla, tak se stalo.
Za chvíli už si létalo
její slovo vzduchem
narušeno ruchem
z blízké hospody,
kde vypukly neshody.
Snad vinou nehody
nebo nepohody.
To jí jedno bylo,
když se totiž pilo,
dělo se to běžně.
Oči jí na vrchu stěžně
uvízly na okamžik
a pak spustila křik.
*
„Hej ty, hej vězni,
ty na tom stěžni!
No tak, koukni se sem!
Jestli ne, pak čert tě vem!
Oči na tebe upírám,
o příď se tu opírám.
A chci ti říct, že právě teď,
stal se z tebe mého otce zeť.
Strašně se mi líbíš
a když mi slíbíš,
že budeš hodný muž,
tvé hrdlo nezničí nůž.
Tak přísahám na svou pirátskou čest,“
čekajíce na odpověď sevřela pěst.
*
Muž se na ni díval jaksi v rozpacích,
nedal nic najevo – ani v náznacích.
Možná proto že svázaný byl,
možná proto že nic necítil,
možná že se mu nechtělo…
Nakonec se mu přece jen zželelo
té zvláštní pirátské děvy.
Protože ovládal dobře zpěvy,
do zpěvu se dal:
„Rád bych tě miloval.
Vidím tě ale poprvé v životě.
A mé další dny? V nicotě
utopené jsou.
Když piráti tě unesou…
*
Nemáš moc velkou šanci.“
„Jsou to jen hloupí psanci!“
„To si myslíš ty, tobě neublíží.“
„Ani muži, co se se mnou sblíží!“
„Jsi si tím jistá?“ pořád se ptal,
snad proto že se jich bál.
(Nebo nechtěl být pirátů král.)
Pirátská princezna na svém si stála,
o osud další se nikdy nebála.
„Pořád si nejsem jistý, krátce se známe.
Co když se brzy pohádáme?
Nic o tobě nevím…“
„A jaká se ti jevím?“
ptala se hněvivě.
„No,“řekl pak smířlivě.
*
„Vlastně vypadáš docela mile,
máš se k světu čile.
A krásně se směješ,
libé písně pěješ.
Máš upřímné oči,
svět se se mnou točí.
Jistě také pěkně voníš…
Když tak hezky žadoníš -
šel bych k tobě rád.
Abych tě viděl se smát.
Aby ses vesele smála zase.
Tvůj smích je šperk k tvé kráse.
A já jsem odteď zřejmě otrok tvůj,
když to vyjde, věčně mě opatruj.
*
Vidíš – lásce na první pohled jsem nevěřil,
avšak teď srdce své jsem prověřil.
A musím říct, že líbíš se mi.
Náhle lehce je mi.
I když na kůlu jsem přivázán,
i když žralokům budu dán.
Stejně se mi lehce žije,
i přesto dobře mi je.“
„Tebe nikdo nezabije.
Jinak to sám nepřežije…
Tomu věř, nedám tě jen tak.
Lásku nepustím, všelijak
ji budu bránit
a tebe chránit.“
*
A tak si sliby dali,
najednou se milovali.
Poslala mu polibek vzdušný,
před sebou večer krušný.
Musela všem oznámit,
že nechala se omámit.
A že se budou brzo brát
se zajatcem, co má ji rád.
Rody jejich spojí,
princezna se bojí.
Reakcí svého otce není si jistá,
však snaží se být sebejistá.
A prosadit si svou
budoucnost mlhavou.
*
Do baru vstoupila,
dlouho nezabloudila
mezi tyto stěny,
všude plno pěny
na pivu ve velkých sklenkách.
Utíká pryč v myšlenkách.
Myslí na to, co chce
od svého otce.
Očima ho hledá,
smrtelně je bledá.
Pak konečně ho spatřila,
ta chvíle jí patřila.
Vydala se k němu
a velkému sněmu.
*
Dalších opilců, co kolem něj stáli
a snad karty o peníze hráli.
„Tatíčku můj milý,
měl bys pro mě chvíli?“
„Jistě ty můj andílku,
koukej na tu nadílku,“
řekl její otec
a ukázal jí kopec
vydělaných penízků,
prstýnků a řetízků.
„Copak bys chtěla, princezno má?
Víš, že tatíček ti všechno dá.“
„Tím si nejsem jistá,“
už nebyla optimista.
*
„Tak říkej, co se děje?
Něco zlého zde je?“
„Jak pro koho, tatíčku.
Něco v mém srdíčku
se děje a stalo.
Škody trochu nadělalo.“
Lekl se starý pirátský král.
„No tak, povídej dál!“
„Chci ženicha, chci se vdát.“
„Inu, tomu vyhovím rád,“
začal se král vesele smát.
Princezna se začíná bát.
„No tak si vyber – máš jich tu mnoho.“
„Když já je nechci, chci jenom toho,
*
co tamhle na stěžni se houpá…“
„Ach ty jedna dívko hloupá.
Co tě to jenom napadlo?
Vždyť by to špatně dopadlo.
Nemůžeš si přece vzít mého otroka,
to by pak neštěstí tvé do roka
se probudilo
a zapudilo
všechnu tvou krásu, rozum, šarm.
Nemysli děvče, že tě dám.“
„Vidíš, o tom jsem mluvila,
když jsem tě nutila
do rozhovoru se mnou
tvou dcerou jemnou.
*
Štěstí mi prostě nepřeješ,
za mě si myslíš, vybereš.
Házíš mi klacky pod nohy,
bereš mi slunce z oblohy.
Nezáleží ti na štěstí mém,
jen na životě pirátském.
Ale ten pro mě není,
už dávno ve svém snění,
jsem chtěla být pryč,
zahodit od lodi klíč.
A zmizet někde na pevnině.
Klidně spílej mojí vině.
Ale já jsem křehká
a ne dívka lehká,
*
jaké piráti znají
a s kterými si hrají.
Jsem sice divoká,
ale on mi padnul do oka.
On s jeho jemným výrazem.
Nezavání to podrazem.“
Vyhrkla to na něj rychleji, než chtěla,
otcova tvář zbrunátněla celá
a pak trochu zblednul,
na židli si sednul.
„Dítě moje milé,
činilo ses čile.
A co s tím mám teď dělat?
Mohu rudnout, bělat.
*
Nic víc dělat nemohu.
A brát ti snad oblohu?
Ne, to jsem si nepřál.
Tu svatbu bych ti dopřál…“
Už se chtěla smát a plakat,
radostí do vzduchu skákat.
Jenže potom něco přišlo,
najevo totiž vyšlo,
že podmínku má otec její,
piráti se potměšile smějí.
A princezna bez dechu
čeká malou útěchu.
„Chce-li si tě ten muž vzít,
musí se s námi všemi bít.“
*
„Cože,“vyhrkla se slzou v oku,
sama si přihnula sladkého moku,
který stál na stolu ve džbánu.
„Snad z tebe infarkt dostanu…“
Otec nedbá jejích slzí,
že prý ho to strašně mrzí,
ale nějakých pravidel musí dbát,
ne dceru prvnímu zajatci dát.
„Řekni mu to brzy, ať se připraví,
rytířské souboje časem ho unaví.
Pokud zvládne pirátskou bitku,
uspořádám na jeho počest pitku
a pak třeba i tu veselici.
Jinak ho přenechám krakatici.“
*
Běží princezna, jak jen může,
rudá ve tváři jak čerstvá růže.
Přes slzy v očích skoro nevidí,
přesto svého prince vyslídí.
„Neseš špatné zprávy, že?“
„Bude to prý na nože…
Máš se o mě s piráty bít,
na tvoji počest budou pak bít.
A budeme mít svatbu, když budeme chtít.
Jinak ale budeš v moři v krakatici tlít.“
Ihned jak to řekla,
ještě víc se lekla.
A její zoufalý pláč trhá uši i srdce z těla.
Plachty rozdmýchala, tak moc se chvěla.
*
Zajatec to pozoruje shora
ze stěžně velkého jako hora.
„Nevzdávám se bez boje.
Ať pomůžou mi do zbroje.
Ať pomůžou mi dolů,
budeme bojovat spolu.“
„Nic nechápeš, jak jsi hloupý.
Piráti mí tě oloupí
o tvůj vlastní dech,
zbude jenom vzdech.
Nebudeš mít brnění, ani žádnou zbroj.
Budeš jen sám a jich celý roj.
Nebudou rytířsky bojovat,
budeš jen marně vzdorovat.
*
Jejich prudkým ranám, jejich čepelím.
Ty budeš smutným, ne tím veselým.
Zemřeš, ani nebudeš vědět jak,
tvá duše pak volná jako pták,
kamsi odletí…
Co já? Nemám ponětí…
Jak budu žít dál,
jen sedat v koutě opodál.
A plakat stále,
nechci titul krále
těch pirátských ztracenců.
Chci chvilky dvou milenců
společně prožité,
ne lahve vypité.
*
Chci jen tebe
mít u sebe.
Jenže jak se zdá to nejde,
zabijí tě, pak stejně sejde
ze svatby, z mého života.
Všude zbude jen nicota.
A možná ta past -
proklatý chlast.
Který prý léčí…
Zalije tě péčí…
A snad ti bude líp – na chvíli.
Než tě úplně obere o síly.
Ty už stejně nebudu chtít.
Vždyť nebudu mít proč žít.“
*
„Takhle nemluv, lásko.
Nech si slzy, krásko,
na pozdější časy.
Teď rozpusť si vlasy.
A jdi se připravit na boj můj,
když zemřu, tak mě oslavuj.
Ale to se nestane,
dýka má přistane
na jejich hrdlech pevně,
nebude jednat jemně.
Zatím mě podceňují,
nepěkně oceňují.
Ale dobře mě neznají,
jak brzy poznají.
*
Jen tak se nevzdávám
a moc rád vyhrávám.
Můj otec bojovat mě učil,
hodiny s mečem mučil
a s jinými nástroji krutými –
dýkami, tyčemi dutými…
Umím se dobře prát –
zvlášť o to co mám rád.
Když něco chci, jdu za tím,
i když možná draze platím.
Ale pro nás to zvládnu
celou mocí, kterou vládnu.
Pamatuj na má slova, má milá,
tolik slz si dnes prolila…“
*
„Tak tedy budu věřit až do poslední vteřiny,
budu myslet na tvou tvář – tvář mého hrdiny…“
Řekla a rozpustila si své vlasy,
které se rozběhly do celé své krásy.
Pak se to tak rychle seběhlo,
všechno – včetně času – rychle uběhlo.
Přišli pro něj muži v šátcích
a červených kabátcích.
Pomohli mu dolů ze stěžně,
spoutali ho rychle a pevně.
A zase smýkali ho pryč,
v očích práskal krutý bič.
Dali mu nového šatu,
na krk uvázali kravatu.
*
Do ruky zbraň mu vrazili
a už zas někam pryč razili.
Prý připravit se na popravu
a vyprat čistě na oslavu.
V kobce nechali ho sedět celou noc,
nespal, modlil se, myslel na ni moc.
Doufal, že dostojí slibu svému,
že vítězně odejde z harému.
A bude si ji moci vzít
a až do smrti s ní žít.
To bylo jediné, co chtěl,
všechno už si vymyslel.
Už spřádal na budoucnost plány,
až budou jen svými pány.
*
A budou moci jít,
kamkoli budou chtít.
Den za dnem budou snít
a vše, co chtěli, budou mít.
Bylo to tak krásné snění,
jímalo ho slasti chvění.
Na chvíli přimhouřil víčka,
pomyslel na sladká její líčka.
A na všechny krásy světa,
které už viděl za ta léta.
Za ta svého života.
Chápal slovo nicota.
Protože ani jeho život nebyl lehký,
byl vděčný za okamžik štěstí křehký.
*
Brzo ráno přece jen propadl spánku,
probudil ho závan vánku.
Když hodiny sedmou odbily.
I piráti už ho budili.
„Vstávej, no tak pojď, je čas,“
řičel přísně jejich hlas.
A tak tedy vstal…
A udatně bojoval.
Bojoval se všemi
různými zbraněmi,
které mu dali.
Někdy se jen prali.
Rukama rozdávaly tvrdé rány,
chtěli ho poslat do nebeské brány.
*
Jenže on to nechtěl jen tak vzdát.
Ke všemu – dobře se uměl prát.
A tak dlouho vzdoroval,
mečem svižně šermoval.
Pěsti rozdával jim taky,
rychle ovládal všeliké praky.
Muži k zemi padali,
za hlavy se chytali.
Co se to, proboha, stalo?
Kde se to v tom vězni vzalo?
Nevypadá to moc dobře pro pána –
a ta jeho žínka brzo bude provdána.
Jestli to tak půjde dál.
Trhal si vlasy pirátů král.
*
Který celou dobu boj hlídal,
zpočátku se ještě usmíval.
Na rozdíl od dcery po jeho boku,
která byla stále trochu v šoku.
Jenže jak bitva šla dál,
vězeň náhle vyhrával.
A z úst velkého piráta zmizel smích,
když vězeň skolil jednoho z posledních.
„Tak už dost!“
Křičel, měl zlost.
„Kde ses to naučil?“
„Tatík mne poučil.
Řekl mi, jak bojovat se všemi a vším.
Nikdy jsem nevěděl, že to vyzkouším.
*
Ale jak vidím, bylo to k něčemu.
On zřejmě věděl, že potkám ničemu,
který bude po mém krku toužit
a nechá svou dceru láskou soužit.
Tak co uděláš teď, mocný pane?
Je po všem. Jsem zvědav, co se stane.
Jasně jsem vyhrál, to snad víš.
Teď dceru upřít mi nesmíš. “
Pirát se na něj podíval,
hlavou uznale pokýval.
Pak očkem hodil po dcerce
Smála se smíchem výherce.
Přistoupil k mladíkovi na krok.
„Tak dobrá, už nejsi otrok.
*
Můj ani ničí jiný.
Jsi volný, zbaven dřiny.
A protože ses čestně rval,
Je na čase abych dal
svolení ti a mou dceru.
Bude se mi stýskat věru.
Ale co nadělám, život jde dál.
budu stále pirátů král
a svůj život zasvětím této práci.
Svědky mi jsou vodní ptáci.
Že teď tady slibuji,
dcerou mou ti daruji.
A na svatbu přijdu jako čestný host.
Tebe – vězni – vážím si dost.
*
Svůj úkol jsi splnil se ctí,
to dobrou budoucnost věstí.
Mohl jsi to klidně vzdát,
ale ty ses chtěl rvát.
A to se mi líbí –
když dva si slíbí
věčnou lásku
nejdou na procházku
růžovým sadem.
Zápor je střídán kladem.
Musíš se umět starat,
nesmíš ji nikdy zklamat.
I když bude těžká chvíle,
musíš být při plné síle.
*
A do posledního dechu ji chránit.
Já vím, že ty ji budeš bránit
před zlem všech lidí.
To víš, pirát vidí
kolem sebe spousta zla a bolu.
Život pirátský dává školu.
Ale každý pirát rvát se umí
a každá rvačka bolest ztlumí.
Tak tedy starej se dobře o nevěstu
a někdy mi zase překřižte cestu.
Hej, tlupo líná a vy vstaňte honem,
budeme mít práci se svatebním shonem.“
A tak skončila taťkova řeč dlouhá,
i když to byla jen minutka pouhá.
*
Těm dvěma se jako věčnost zdála,
on se usmíval i ona se smála.
Pak si padli do náručí,
nikdo už jim neporučí,
aby se neměli rádi.
Chtějí být spolu, ne nomádi.
A tak to taky bude –
bílá barva všude
na lodi vlaje.
Piráti nadávaje
po lodi běhají sem a tam.
Ještě ozdobí poslední trám.
A vše je připraveno na veselku velkou
s litry vína a pečenou křepelkou.
*
Když už všechno připravili,
do lavic se usadili.
Svatba mohla začít,
už chtěli flašky načít.
Tak tedy zvesela
nevěsta uličkou kráčela.
Za princem svým snovým,
za přístavem novým.
Tatínek pirátský ji vedl,
byl rád, že to ještě svedl.
Protože popíjel od rána.
Za chvíli dcera bude už oddána.
Její ruku mladíkovi předal,
chvíli svoji sesli hledal.
*
A když seděl i on –
pirátský šampion,
pustili se do oddávání.
Prstýnků podávání.
A četli si sliby,
snad to nejsou chyby.
Pak se něžně políbili,
věrnost si tím zaslíbili.
Svatba byla pěkná moc,
slavilo se celou noc.
A nevěsta se ženichem?
Napití a s plným břichem
pozorovali měsíc spolu
u svého svatebního stolu.
*
Myslím, že je už čas jít
a ty dva nechat být.
Přece jen mají celou noc –
však víte, stihnou toho moc.
A my nebudeme špehovat,
snad v budoucnu sledovat
budeme, jak dopadl tenhle pár.
Zdali to opravdu byl dar.
Když tihle dva se našli na moři,
kde každý snad láskou zahoří.
Přejeme jim hodně štěstí, lásky,
kupu dětí, žádné vrásky.
Tak tedy na palubě zvoní zvonec.
Svatba končí a básně už je konec.