poslední pistácie

malá holka stojí na balkoně
louská pistácie
do ticha
noc už je stařena, co lidi pouští sednout
sami stojí s nepřítomnými výrazy
není z nich cítit život
občas zahlédnou svou tvář ve skle
ucuknou
za chůze zásadně civí do země
neslyší vlastní kroky
plíží se tak, aby nebyly slyšet

v tuhle hodinu pekaři už mají první kouřovou
a kočky obdivují
prozpěvující ptáky
alespoň pro dnešek je nechtějí zardousit

poslední pistácie
ještě není čas
pouliční lampy si zase hrají na slunce
a ona nemá to srdce jim říct
pravdu

v dva kilometry vzdálené nemocnici
právě rodí žena
ač je to neobvyklé, přemýšlí
nepláče kvůli bolesti
kvůli sobě

zítra ráno vstane dřív a odejde

odejde sama.

holka konečně rozlouskla poslední pistácii, hází skořápku někam do silnice, bere prázdnou sklenici do kuchyně. postel v ložnici je pro dva. nikdo v ní nespí. nikdo nespí v tom báječném saténovém povlečení.

holka se choulí v obýváku na gauči.