Zrcadlo

Když letním ránem smáčeným v noční bouřce zazní cinkot šťastných slov
a naděje si sundá konopnou oprátku z tenkého krku,
jen bílé obláčky mlhy protkané slunečními paprsky sladce spí na lukách u města sov,
že ještě pořád on v očích má smutný stín.

Jen jeden nádech sladkého vzduch a doušek rosy,
pro splnění sobě daného slibu uklání se před Sluncem,
co by jeho služeblík, co by oddaný zastánce vlastních citů,
když mlhu pracně stírá si z očí a vítá se s novým dnem.

Když právě prochází se zahradou, co kvetoucími barvami jen září,
v mysli pohrává si nesměle s myšlenkou, co pochybnost mu vkládá do srdce,
že možná šálí se mu smysli, že možná zdravý rozum sežehl mu úpal se sluneční záží,
když včera nachvíli jen usnul.

Jako krásný sen, ne, jen skutečný svět před okny za štěstím,
před tužkou, co po papíře tančí, jako plesová tanečnice,
tiše naslouchá vlastnímu dechu, co tají se mu zvláštním děsem,
když pomalu nepatrná část duše uchopila naději a začala věřit lásce.

To letní ráno po bouřce, malý střípek z dějin klamu,
on propadl až na dno svých omezených sil, že z popela vzkřísil naději a víru,
když spatřil slečnu krásu, tu přestrojenou smrti dámu,
tu čarodějnici krásných chvilek zapomění, vražedkyni, co místo srdce má jen díru.

Polekaně s rukama jak v modlitbě, svůj zrak upřel na zrcadlo,
tohle krásné štěstí, že je jen odrazem na hladině v lesní tůni.
A když odraz, pak skutečnost pravým opakem jen hýří a baví se zmatenými pohledy
na nenávist a svár rostoucí den po dni.

Za každým malým zábleskem naděje vždycky příjde krutý pád,
co z očí sundá zrůžovělé brýle a zas nasadí falešnou přetvářku a pýchu,
zas udeří přímo pod pás a zboří na pláži pískový hrad,
kam chodívají spát malé princezni a princové, co bojí se v noci spát.

Zas na zemi doma sedí se skříženýma nohama a kouká se špinávým oknem ven.
Výhled jako z pohádky, kde jen jeden šedý kvádr vedle druhéko jim roste místo stromů,
kouří a pije víno rovnou z láhve, že přál by si zas sobě lhát
a dát pár facek svému tichému společníku- svému stínu.

Pěstí uděřil na střed zrcadla, co rozbilo se na miliony lesklých světů,
chvíli doufal, že snad prořízne si tepnu a šťastně bude žít ve snovém Ráji.
Bůh je však krutý a rád si hraje s osudy lidí, co pro něj jsou jen hračkou,
co věří v nesmysly a v šťastný konec doufají.

Z toho okna se kouká na prazdné životy lidí, co proudí sem tam ulicemi,
v duchu proklíná pouhé dva dny života, den co se narodil a letní ráno po bouřce,
když z očí mu tečou malé pramínky slz,
odvrátí svůj pohled od okna a jde spát...