Němá Jota

Němá Jota,
se tak smutně dívá,
mlčí,
a přesto zpívá,
vlčí
osamělé oči mívá.

Jde teskně,
kde vkročí, tam schnou květiny
a brečí,
každý člověk jediný,
ječí
a slzy padají na hladiny.

V černých šatech oděná,
chodí Jota,
mlčí a přesto zpívá,
žena Lota,
smutný úsměv mívá,
pouť její krutá...

Jako bílý stín,
tvář měsíční její,
v noci jako hvězda svítí,
jen kříže a kosi ji znají,
sype slzy a kvítí,
andělům se dech až smutkem tají....