tak

Jsem vílo moje dospělý a zapomínáš, že moc nesmělý, nesměle vstávám stejně tak uléhám, chmurným myšlenkám pak snadno podléhám, říkám si že mé pohledy, měly by na tebe brát větší ohledy, a všechny moje špatný myšlenky vtělím radši do filmu či do scénky, nemám já sílu ti je svěřit, a to mi můžeš krásko věřit, že na tebe myslím v divných souvislostech, to pak mám hroznou slabost v kostech, napsal bych rád něco o své odvaze, jenže ta je jak prach v podlaze, stejně tak malá stejně tak ukrytá, skrze sklo pára těžko proniká, když nedíváš se koukám já v zrcátku, v hlavě rachot jak jet na jedničku pozpátku, a pak mi zase mávneš na pozdrav a já tobě jak velí slušný mrav, zmizíš mi zase touho za rohem a já sám pod svěšeným praporem, jednou však, věřím v konstelaci příznivých znamení, to budem asi vínem zmámení , pak nás chvilka o všem poučí a nakonec mi usneš vílo v náručí.