První den

Vzpomínkou, zůstalo pouhé prostěradlo,
na tebe, rudý flíček uprostřed dek,
a na naše poprvé, vždyť říkal jsem, že to nevadí,
zůstal pouhý ranní opar, a o to více jsem si tě bral.

V náručí, když ses rozplynula v mlhu,
hvězdy na nás se skrz otevřené okno dívaly,
povzbuzovaly, ale už ti nebránily,
když k ránu potichu ses, skrz to okno, vytratila.

I tu květinu, co jsem ti k první schůzce koupil,
nechala jsi ve váze, vedle flašek od vína,
kde tvá počestnost, soudnost, vzala za své,
tam teď sedím, dopíjím zbytky, a skrz zavřená víčka,
derou se slzy.

Neměla jsi být má poprvé,
neměl jsem být tvůj poprvé…
A ty?

Jen k ranním mlhám se k podzimu obracím,
vždyť k nim ses schovala,
abych nikdy tě už nenašel a tvé tělo,
abych už nikdy, ani slůvkem, neotravoval…