Smutný albatros

Smutný albatros

Kolem mě oceán,
modravá obloha,
zachvíli pole lán,
červená stodola.
Lesy a remízky,
města i vesnice,
kroužím si na nebi,
ze země krajíce,
kousíčky chleba sbírám.

Volný jak albatros,
však svázán jak vězeň,
slyším zvuk saní,
ať Leden či Březen,
letím si volně,
na nohou kouli,
z železa skovanou,
holé jsou stromy podemnou,
prolétám doubravou.

Oči se upnuly v jediný bod,
křídla jsou lehká,
jak pár železných bot,
jsem tažen dolů,
a to mě leká,
vidím již lidi,
mrtvolu, dítě, člověka.

Zkažený svět,
co táhne mě k sobě,
jsem dítě, jsem kmet,
jsem v této době.

Žiji zde z povinnosti,
a také z musu,
válím se s vámi,
ve společném hnusu!
Podíl mám stejný,
na všem co děláte.
To Vy jste ta koule,
to Vy mě taháte,
tam kam já nechci,
tam odkud utíkám.

Vám se zdá že zpívám,
avšak já?
Naříkám!