Černá Duše

Inkoustem psaná černá kniha,
historii všech veršů znala.
Spousta krví psaných textů,
svítila na stránkách bledých.

Historie našich duší,
temných jako nejtemnější stíny.
Vyvažovali na váhách tužbami,
které převážili naše vzpomínky.

Utíkat před světem,
v černých šatech bledými místnostmi.
Rozmazat slzami výraz tváří,
které jsou zatracené v očích.

V očích vyšších bytostí,
které nad námi svou ochranou ruku drží.
Jen blázen se toho dokáže zříct,
jen blázen ví o konci svých dní...

Tak černá duše prožraná,
zlými, nesmyslnými obviněními.
Nenávistnými myšlenkami zničit vše a všechno
do posledního vzdechu našich hrudí.

Černá duše nemá srdce,
ztratila ho ve válce s citem.
Láska sebrala jí všechny iluze,
ukázala jen nekonečnou bolest.

Oprátku kolem krku cítí,
utahuje se, čím dál víc.
I když posledních pár chvil jí zbývají,
rozsévá zlo po náručích.

Nechci, nevím, netuším, nenávidím, jsem ZLO. Jsem nesmyslá, tak kouzelná, bez bázně, tichá, nevinná, ničivá. Jsem nesmyslnou větou tohoto světa, jsem černá duše zatracená, co všechny své iluze ztratila. Jsem na konci svých sil...