Bloudí básník světem

Ty, básníku, jenž bloudíš samoten
jak něžný přízrak
s tváří Ukřižovaného
s trnovou korunou bolesti života
pěvče lásky, topící se v modrých vodách
jezera bludných duší, psanců světa
ty, který kráčíš
svou zemí krásnou, zemí milovanou,
jež svírá tě okovy dálek nedohledných ze dna
přesypů písku tvé i mojí doby,
dej sílu mně, neboť též putuji
po zlatých lukách květů třpytných rosou,
po šerých hvozdech pochyb o jistotách,
kde z očí stromů hořké slzy kanou
tou zemí krásnou, zemí milovanou,
co propadá se do tmy mezi trny,
když růže oněměly, plevel bujně raší
ohně slov vyhasly i vody potemněly
mlhy jsou sinavé a voní zatuchlinou
jak starý dům, v němž mrtvá kráska straší -
Teď bloudím sám a hledám zemi jinou
tam mezi hvězdami, kde nedusím se špínou
a vlny roků plynou, plynou, plynou,
než přikryjí vše hlínou
naší vinou