Bezejmenná

Cítíš, ztrácí sílu,
ztrácí sílu a nit,
jak ztrácí smysl,
co chtělo tu být.

Vzdaluje se a slábne,
bílé pápěří pampelišky
přestává, chladne,
zebe jak mráz,
pod oblohou bez mráčků
potichu se vzdaluje,
co tak rádo bojuje.

Neohlíží se a zapomíná,
tak statečně
a zbytečně
zas k ránu se rozpomíná.

Z tváří mizí vrásky
z jedné černé pásky,
neupadá v zapomnění,
to jen vítr svůj směr mění.

Krok, dva, tři
a svět spatří,
když otvírá oči,
ne, už se nebojí,
že nespatří,
teď už ví,
že nikdy nespatří,
co jí nepatří.