Půlnoční sen

Půlnoc, pouhý stín měsíce,
uprostřed souhvězdí smyšlených,
sen, bez špetky příběhů a pohádek,
a anděl beze slov v ďábla mění se.

Nad krajinou s harfou rozladěnou,
město k nebesům vzdává svůj hold,
s křídly od vědců fyzična,
i básníků co peří slepují si potají.

V slova beze střech osamělá,
schovává se mnoho z písmenek „B“,
kdy slunce v západu červánky vyrábí,
a mlžný opar k ránu nohy nám políbí.

A pak, v slovech skrytý sonet,
básníka, který své vlastní jméno nemá,
pouhý odpad z poetických umělců,
co své srdce ostatním darují…