viva la Mexico!

Vzpomínám si, je to dávno, cestou domú, bylo léto
Krajina podél dálnice, nic neříkající vesnice, stromy, pole
Pak se náhle, nevím kde, návrší se do výhledu dostalo
Ani malé ani velké, na vinohrad, na dúm i stromy, též pro sezení ve stínu pergoly

Ten vzácný pocit radosti, ne z drobnosti, ani pýcha nedržela palcát
Jen ten užasný okamžik za sklem auta a jak pecen chleba trávou zelený vrch
Netuším proč? ... ten vjem do dnes v paměti mám...
Potkal jsem na toulkách zemí jiné kopce, vrchy, leč zapoměl jsem

Byl muž a žena a chlapec a i poník Chorizzo... tam jsem jej poprvé spatřil
Šel polem, klasy dlaní laskal a v dálce její úsměv odpoledne prohřál
Tam jsem ten pocit poprvé vnímal, touhu do budoucích časú nitrem vyslovil
Jsi Ty, jsem i já, to ostatní je naše tajemná, námi psaná a bytím daná krása zaslíbená

Pár dnú, nebo několik let, nejsem sprinter na krátkou trať, ani nepospíchám do Athén
Čas pokynul a podal mi pléd, přijde večer , ať není Tvým ramenúm chlad
Dívám se hřbetem knihy na Tvé vlasy, jak s vánkem ledabyle tančí odpolednem a třpití se zirkony
nikde a přesto všude spolu cestujem, slov dny konce nemaje a dlaním k tanci hrají menuet

ten vrch však, nám přijde do vzpomínek ... dříve a klidně i později, vždyť nejsme na moři