Milostná Nenávist

Ve sklepeních svého srdce slaví pochmurné dny svých konců
a klečí před hrobem vlastních padlých románů,
když naposledy otvíra knihu, kde zakázáno je číst,
když ještě jednou touží padnout na kolena za tolik cizí vinu.

Mučedník z města lebky oblečený v šatech lesní víly,
každý den zpívá si ukolébavku a prodává se jako polykač hříchů,
aby svou cizími skutky pošpiněnou duši naposled očistila
a zas znovu nová muka mohla by přivítat na svém klínu.

Trochu ráda trpí v něžných citech nenávisti
a těší se z pohledů zkrz prsty upíraných na její čistou tvář,
když chodí ulicemi, a když každý ruce zatíná v pěsti,
že hříšný démon sobectví a pýchy v ústrety jim kráčí.

Malá zlomená, s láskou co rozdala by všem- ať dobrým či zlým
a s úsměvem dává vinu si, že nikdo není vážně šťastný,
že jako zakletá princezna do čarodějnice s hnusnou bradavicí na nose
maličko s hlavou v oblacích, si na všech najde kousek kladný.

Miluje zlobu, hněv, nenávist, posmněch, krutost, co padá jí tiše na hlavu.
Pak ještě se schovanou pokorou hořce poděkuje,
když zase ke snídaní místo mléka dává si žhavou lávu
a lže odrazu v zrdcadle, že ona není schopná milovat.

Je špatná a skažená, nehodná správných lidí plujících společností,
jen s lůzou možná sobě rovná, když zapomene ublížit si za křivdu,
co na její pošpiněná berda bezostyhu každý s úsměvem tam vkládá,
když ponížení leskne se jak slova lásky prasklého ledu.

Znovu ještě jednou oprašuje prach ze svých dávno zevšednělích bolestí,
aby trochu jimi mohla potěšit pomalu ubíhajcí dny,
aby vzpoměla, že kdysi, že kdysi doufala ve štěstí
a věřila na duchy a démony, na odpuštění a lásku z prvního pohledu.

Taková trochu snivá a jako etérem snad omámená hledí na obrázky včerejšků
a žije skutečností, která přítomnost ji pořád nahrazuje,
aby jednou nevztala a rudou pentli si na ozdobu neuvázala kolem zápěstí,
když léčí nemoci druhých a sobě krví pokoj maluje.

Modrý šátek spící klidně, ležel na rozestlaném lůžku,,
vánek nadcházejcího léta jí jemě sčechral černý vodopád vlasů
když jako padlý anděl s hlavou v d.lani seděla a v ruce měla tužku,
když psala svoje řádky poslední

Svou lásku vypsala, lásku ke krutosti co životem jí provází.
Se smutným úsměvem ve tváři co září jako zhasínající hvězdy před úsvítem,
položila malou černou knížku na postel a zavřela oči-
beznaděj, však ta ani po smrti nekončí...