Zmatená Krása

Když ispirací vždy bude stejná duše,
jen mrákoty se snesou na stěžklou hlavu omámenou vonnou myšlenkou
a slova linoucí se z úst pera, vždy stejným třpytem se ověnčí,
aby spala dál jako zakletá princezna ve věži hluboko pod dekou.

Když přítel křičí bolestí,
když ozvěny stesku hluše zní v okapových rourách.
jen zrána zdá se den být trochu větší, co by naštěstí
volajcí zvon se slepě rouhá.

Cáry papíru popsané řečí bájných andělů poletují
a cáry z křídel andělů jen měkce dopadly na zem.
Nebeský vyhnanec co vodí sebvrahy nekonečnou bání sem a tam,
má dvě černá křídla a v rukou růži obestřenou smutkem.

Krása na pomezí pekla a nebe jakou neznají slova
tiše jde čistou nocí,
tiše se vkrádá do myšlenek, tiše pomatenou se stává,
když svou marnost staví na odiv.

Jen nevědomky žije, aby mohla jednou zapomenutá kdesi v koutě zemřít,
hledá pár černých rukavic, co ladí s její duší
a nevšímá si řádků, co zblázněné já napsalo v nočním zmatku.
Jen se strachem svou bezradnost zlostně tuší.

Nebe, peklo, Ráj a ještě taky Dantův Očistec
místa okem nepoznaná, kam jen city létají za štěstím a krutostí,
tam někde snad žije krása a její milenec,
tam někde snad čas se zastaví.

Kříž stlučený z hádek, bezcitnosti a pýchy u polí stojí sám,
uschlý poustevník na kolenou před ním zříká se schvých hříchů-
svou vinu na nich slepě odmítá
a jen na berda nakládá je Božímu synu a svatému duchu.

Krása, krása jako velké slovo upřímnosti
v hedvábných obvazech lásky topí se v bouřkovém mraku,
touží po milosti a chlebem je jí otroctví v nevědomí,
když z konopného provazu váže si kravatu na svém krku.

Slunečnice se svou zlatou sukní sklání hlavu nad Krásou,
co umdlela a u jejích nohou bozmocně se krčí,
že už nemůžu dál svou ohavnost ani nachvilku cítit,
když pravda jí zlomila vaz...