Víla II (naděje)

Utřela slzičky
o ranní vánek
pohlédla ke slunci
jež vzalo jí spánek.

Ze studánky čiré
na dlani rosničku
zůstanem na zemi
či půjdem k nebíčku.

Polední zvonění
odkrývá přesvědčení
svět víl už zanikl
nastává zatemnění.

S hořkostí v duši
svou křehkou schránku
pozvedá ze země
už nechce spánku.

Kroky jí vedou
k chatičce malé
lesu už dala
nadobro vale.

Vzápětí uslyší
jakýsi hlas
zahlédla muže
vše má svůj čas.