Pastva

Dneska jsem
pohladila vršky stébel
některé plné,
jiné spíš šimraly,
jako slova, co vypouštíme z úst.
Pak jsem je zvěčnila
na plátno obílené,
ony jsou mým světlem,
rýhované sluncem
a kameníkem,
neboť sloupy mají stoupat
až do nebes.
Je v tom něco výstředného
já jsem středem toho kolem,
ptám se chrp,
zda s nimi někdo mluvil
od doby Mých přátel,
a maluji do květů
jiné květy
a slova
a myšlenky,
neboť v poslední kaluži svítí to,
co je, i to, co není
a taky vše za tím.
Je to jako když se protrhnou mraky
a Hélios tě pohladí
svým paprskem,
ale také to tak není,
protože protrhlo se nebe
a za ním je
louka
s travou
a chrámy hmyzích božstev.