Máj

Byl pozdní večer, první máj
a čas lásky to v jejím srdci jako kdykoliv jindy nebyl,
když zalévala uschlé růže a těšila se z krutostí,
když vlk jejích myšlenek slepě na Lunu vyl.

V houští poházených citů se třese v koutě strach
před kterým zašívá si ústa, aby neprozradila svou vinu,
aby nezranila oběť, když trochu spozdí se její vrah
a zapomene doma svou zlobu a zášť.

A chodí s klecí kolem srdce,
aby si nemohlo volně poletovat mezi stromy krásných citů,
když opraťě svých lásek už neudrží v ruce,
když pustí je a pochopí.

Že by chtěla toužit po lásce k srdcím jiných,
však sama si nevezme nikdy nic z darů něhy,
jen s nostalgickým úsměvem znovu dokola se zraňuje,
jako Jarmila když její lehký krok opustil břehy.

Sladké sny a dobrou noc- šepotají večerní stíny,
když hrají svoje divadlo na stěnách její cely.
A jako Ježíš na kříži přivlastní si cizí viny,
když naděje jí jako anděl oknem uletěly.

Mávne pavím perem po papíře nevinosti rána,
že zahání svou skaženou duši hluboko do šnečí ulity,
že v květnu kvete láska jako v sadu jabloně
a raší pupence na sobě spáchané vlastní odvety.

Když nikdo víc se cítí někým než ona sama,
když nikdo potají jí do snů vkládá utěšujcí obrázky,
když nikdo i přes její chyby jí miluje,
tak ona jen u řeky sedí s nohama do vody a hází tam oblázky.

Tenká vysvětlalá linie brázdící si cestu její kůží
je jen jednou z mnoha vzpomínek na smutek,
aby vždycky připoměla si ho, když pohledem zavadí o trnovou růži
a nachvilku bláhově si posteskne.

Že v prvním Máji za vlahého večera psala řádky rudým inkoustem,
duší byla mimo lidský svět pochopení
a s Hamletem si podávala ruku na usmířenou,
když znovu říkala si, že tohle bylo její gesto poslední.

Stála tam na onom místě, kam chodí se jen jednou a už se nevrací
s pevnou vůlí a odhodláním ve fialových mracích,
už nemyslela, už nemyslela, kde svoje srdce by dala za oběť,
už jen stála a dívala se...