Strach ze Štěstí

Má nůž v srdci a pořád šťastně se usmívá na svého vraha,
když slepě ho prosí o poslední odpuštění nevinosti
a ve zmatku se rozhlíží, kde chyba se stala,
a kdy svou hloupost zas dala na odiv.

Bránu k novému štěsti zatloukla hřebíky ze svých slov
snad ze strachu před radostí, snad hanbou z milosti,
že tíhu krásy nedovede na svých bedrech bez studu a hrdě nést,
jen úderům radši tvář nastaví a neptá se zda z upřímnosti.

Má mozaiku ze spousty krutých vzpomínek,
co nejlepšími jsou přáteli na cestě k věčnému zapomění,
kde se zapomíná, kde se končí, kde naději dohořívá plamínek
a kruh se pořád točí dokola.

Když utíká tam, kde nikdo ji nehledá- najít ani nemůže,
možná cítí lehkost, co pomalý valčík tančí spolu s radostí,
tam nekonečná je zahrada a sad kde rostou čajové růže
a z nich pak na svatbu bez obřadu, hostů i ženicha váže si kytici.

Modrou pentlí si váže své divoké jako havran černé vlasy,
do zrcadla hledí na svůj pokřivený odraz
a nepoznává tu, co na ní hledí, už není tou, co vídala před časy,
jen prázdná tvář s city co ani exprosionistycký by nevyjádřil obraz.

Netouží zavděčit se spustlým rozmarům,
netouží znát všechnu moudrost světa nad kterou vládne Athéna,
netouží po bohatství, slávě, uznáni či poklonách,
jen ráda by znala v kolika srdcích ještě bude znít laskavá ozvěna.

Smutně se usmívá, když zrána chodí, co jen zvednou se mlhy
městem tiše snícím o vzdálených sluncích
a hledí do řeky kde líně se přes sebe vinou stříbřité pruhy,
když lucerny rozzářené od noci teď slepě vyhasínají.

Cítí se šťastná, že znovu zmlátili jí naděje,
že víra hory přenáší a přináší jen další smutná údobí,
kdy miluje všechny kruté skutky páchané ze zášti,
kdy zas dokola ego z kostěných pavučin hluboko pod zem pohřbí.

Nostalgicky zahleděna z okna kouká se na západ slunce
a zas hruď ji svírá pocit štěstí z viny,
kdy navléká na niť barevné korálky, kterými zdobí si zápěstí,
když po stěnách její soukromé hrobky se líně plíží večerní stíny.


Chtěla by napsat pár řádků, kam ukryla by svoji duši pro příště,
snad ale ztratila odvahu okno otevřít dokořán,
když smrt na lásku je tak krutá, pomalá, nejbolestivější,
ale taky krásná...