ta obava bez obavy

Bublinková limonáda lechtala nás v nose
a já se chtěla smát
idylickejm pohádkám,
který ignoroval Náš Bůh
v prostorovým mezičase
a ve vesmíru obíhaly družice po určený dráze
pořád dokola a nikdy zpět,
a trafikanti prodávali denní tisk zamračenejm důchodcům
a moje máma vařila si kafé včera jako zítra
a slzy ztrácely svůj tvar,
zatímco hladina tvojí lhostejnosti vyplula na povrch
a já se pořád smála dávivýma vzlykama,
když na obrazovce našeho krátkýho filmu
přišel konec
a družice ve vesmíru pořád byly
a Bůh nás stále ještě nevyslyšel
nestalo se vůbec nic
jen změnilo se vše
a tak se ptám,
to se mám jako vzdát
čerstvé vůně vápna na chodbě tvýho bytu
a mrazivě očekávaného lechtání v žaludku
a barevných nálepek tvýho dětství
a měkkých peřin zmožených milováním
a kalorickejch rohlíků a čokolád,
a to mám roztrhat celej sešit mých plánů,
imaginární letenky do Paříže
a Julii a taky Adrianu mám prostě zapsat
do rodnýho listu někomu jinýmu?
A to si mám vypíchnout oči, aby se nedívaly
na krásu tvýho tajenýho ega,
a to si mám uříznout uši, aby neslyšely,
že netrpíš jako já,
a to si mám vyrvat srdce aby nebrečelo
a mozek, aby si neuvědomoval, co už není
a to si mám useknout ruce, aby nehledaly za nocí
vedle sebe tvoje tělo,
a co mám ještě udělat
aby v Africe měli co jíst?