Domov

DOMOV
Čekám na zastávce až přijede bus,
neboť pěšky měla bych to dlouhý cesty kus.

Je mi však na nic z toho, že domů musím,
asi se jako krtek zahrabu do země – to přesně zkusím.

Nesnesu tu přetvářku,
každý den novou urážku.

Hrozná touha sbalit věci,
mít svobodu, nebýt už vězněna v kleci.

Však nemám kam jít, nemám kde se ztratit,
stejně musela bych se na to prokleté místo vrátit.

,,Pryč, Pryč!!!“ volá mé nitro,
avšak nejde to, zítra zde opět prožiji nové ráno – jitro.

Domů se musím vrátit,
ač sebevíce bych chtěla, nyní nemohu to zvrátit.

Přála bych si usnout – nevnímat,
nemuset stále myšlenky své v hlavě probírat.

Proč je všechno takové? Co se vlastně stalo?
Abych byla daleko, toť má velká touha, to jediné by si mé srdce přálo.