Sám

Touha v lesklých paprscích smutku píše své sonety o naději,
píše slabiky něžných vražd z omámení
sladkou vůní levandule, co svá křídla rozprostírá po mezi,
když soumrak sklání se ke spánku.

Když chodívá spát, touží vzbudit se šťastný,
zapomínat, trochu se radovat z maličkostí,
milovat,
prostě, chtěl by žít.

Ležel v trávě, tam kde končí svět,
dýchal tu sladkou vůni všech milujcích se květů
a zas probouzel se migrénou,
co všechny krásné přeludy odvane jak pírko.

Ten cit, říká se mu láska,
bodá do všech částí unavených duší svá nězná slova,
vráždí, vraždí zas a znovu, pořád dokola
tu důvěřivou naivitu

S pouhou láskou k bolesti
S utrhanými křídly nadějí
S pohledem za noci padlých andělů
... sám