Zákoutí

Vítr nefouká, slunce nesvítí,
prý jen hvězdy nade mnou září,
visící na tenké dlouhé niti,
upadají na tváři.

Nedočkavá slova v průsmyku,
čekají až je konečně pustím ven,
až přestanu oddalovat jejich dotyku,
jako kdybych neznala jejich noc i den.

Až moc dobře já je znám,
dopředu i zpět s nimi v čase pluji,
jediné, co v dlaních mám,
přečkat ve snové túji.

Tam mohu klopýtat a nemusím jít,
mohu se mračit a nemusím usmívat,
můžu dýchat a nemusím žít,
tam zavřu oči, nechci se dívat.

A stejně všechno vidím.

Vidím jak z něho ubývá,
v hlavě jako na pouti,
stojí tam, do dlaní skrývá,
neslyšně se ozývá,
člověk v zákoutí.