Zlatý meč

Pán přechází komnatou,
tou černou temnotou.
On už nedočkavý je,
dával kováři naděje.

Že ze zlata meč zkuje,
už druhý den to je!
Kdy on mu to zlato dal,
aby mu z něho zlatý meč ukoval.

Druhý pán přechází sálem,
teší se, těší bálem.
Kde zlato a stříbro se skví,
neví, že v zlatu je prokletí.

Od mocných čarodějek,
královen pradávných matek.
Ony se zlata zmocnily,
ony hory se zlatem proklely.

Lidská chamtivost se nezdá.
Ony učinily rozhodnutí -
uvalily na horu prokletí.
Prokletí, které již trvá staletí.
"Zlato se v nic změní,
pro toho, kdo neodčiní.
Hříchy své prokleté,
lidem dávno zapomenuté."
A jen co tuto kletbu vyřkla,
prstem se kousku zlata dotkla.
Předstírala chamtivost,
a hle - ta nicotnost.
Zlato se v nic proměnilo
a bludičky odčinilo.
I na nich leží prokletí,
které trvá staletí.

(Mezitím, kovář je chamtivost sama, brzo je prokletý a změněný v kámen i on...)

Jakmile kovář zkamení,
z hor se sype kamení.
V něm ze zlata pecka -
bohatství v ní všecka.
Tu se mládenec shýbne,
třpyt koutkem oka zhlédne.
Ale jen se zasměje -
zlato se k letu měje.

Jen co dopadla na zem pecka,
co bohatství v ní všecka.
Hora se otevřela
a mládence pozřela.

V hoře je tma,
mládí nekonečné,
v hoře jsou bludičky.
- Věkem nedotčené.
Celé z kamene.

Bludičky ze spánku mohou se probudit
a mládenec může je zachránit.
Jen tak, že zlatý meč zkuje.
Dotkne se jejich šatu látky,
tak jim život vrátí zpátky.